VIETNAM OD 12.1. DO 30.1. 2014. LETENKA

Za 12.5tis do Ho Či Minova města. Z Prahy do Paříže a pak 12,5 hod letu. Ráno v 7 jsme ve Viet Namu. Jako jediná země bývalé Indočíny používá při psaní latinku. Ale i tak se nedá poznat co písmenka znamenají. Na letišti kupujeme simku do mobilu. Jak se záhy ukázalo, je potřeba nakupovat přímo u operátora. Kluci vietnamský jsou podvodníci. Musel jsem koupit ještě jednu. Drožku na lidský pohon taky nebrat. Hodinový výlet vás přijde jako celodenní autobusem včetně oběda. Drožkáři první zastávku udělali u chrámu v Čínské čtvrti. Nádherná atmosféra a klid uprostřed rušné ulice plné troubení a hluku z motorek. Druhá a jak se ukázalo poslední zastávka byla u největší Saigonské tržnice v Čínském městě. Tady už na nás chtějí i zaplatit přemrštěnou částku a tak se ve zlém loučíme. Myslím, že jsem na ně i trochu křičel. Za dopoledne jsme toho stihli až dost.

No, a abychom trochu ušetřili, šli jsme z Čínského města pěšky 5km až do hotelu Ocean, kde bydlíme za 200kč oba na dvě noci. (Za pomoci navigace.) Kolem půlnoci vyrážíme do ulic. Večeře a dvě piva po 10kč, pak ještě procházka po rušné třídě (zvaná baťůžkářská) bary a disko teď jedou naplno. Jsme už seniláci  a jdem do hotelu. Spíme jako miminka.

Den druhý.

Nasedáme hned v osm na motobajk ((125cm3) značky Honda za 160kč na den. Načerpeme za70kč plnou nádrž a už se účastníme toho davového šílenství na silnici. Po dvaceti kilometrech absolutního soustředění je kolem stále město a tím pádem kolem nás jenom motorky. Jakmile kolem utichl ruch, začínám slyšet vítr kolem uší a myšlenky se rozutíkávají.  Jsme tu. Dva. A zvláštní pocit nostalgie. Teď už jsme na silnici chvílemi úplně sami. Kdo by si před naší sametovou revolucí pomyslel na takovýhle výlet po Indočíně. Nasáváme atmosféru a jsme sentimentální. Nad námi slunce, kolem vítr a pod námi spokojeně vrní Honda. Prostě: <poslední kabriolet>. Umíme i odpočívat.  Až v jednu přijíždíme do Taih Ninh, hlavního kaodaistického města s největším chrámem.  Během cesty jsme již jeden navštívili a čím blíže cíli jich stále přibývalo. Celý areál je asi 2x2km veliký a věřící právě vycházejí ven. Toto náboženství vzniklo zde a je uctíváno jen ve Vietnamu. Mají svého papeže i další hodnostáře. Mezi uctívané například patří Elvis Presley,  nebo Napoleon Bonaparte. V malinké vesničce na okraji silnice za 20 korun obědváme rýžový papír!! promíchaný s bylinkama, politý dresingem a s křepelčím vajíčkem. Do hotelu se vracíme až v noci a cestou jsme vyzvedli Simonu a Vladěnu na letišti. Noční provoz je ještě hustší a troubení jako by se odráželo ze tmy všude kolem. Jana zezadu navigovala podle telefonu,  který musela ukrývat mezi kozičkama, aby ji nějaký neurvalý motorkář mobil nevyškubnul. To co se dělo na silnici v noci, to byl teda mazec. Všech 15mil obyvatel se rozhodlo jet domů. Dobrá večeře ve čtyřech a dvě piva ukončily nádherný den. Ještě jsme prošli kolem baru s lehčími slečnami. Já jsem fotit nemohl, tak Síma zapracovala.

PS. Z jedné strany jsme pěkně spálení od sluníčka.

Večer kupujeme letenku na sever do Hué. Za dva tisíce korun pro jednoho na sobotu. Takže jsme museli hned objednat dvoudenní výlet do delty řeky Mekongu. (24 $/osoba). Abychom zbytečně nelelkovali, zítra v osm vyrážíme.

Odjezd se zpožděním a kolem poletoval vietnamský indian. Asi 70km do Ben Tre a už jsme na lodi a kolem co oko dohlédne Mekong. Na prvním ostrově vyrábějí z kokosu cukrovinky, bomba bonbonky a rýżový papír ze kterého se krájejí nudle. A taky nám zazpívali. Dlouho jsem vzpomínal jak se jejich zpěv česky nejlépe vystihne. Kuňkání. Ale nádherné a naprosto typické. Vietnamské. Ovocné občerstvení a na břehu už na nás čeká asi 5 kanoí . Do jedné nasedáme a dvě vietnamky v kloboukách nás vezou do nitra ostrova po jednom z nesčetných kanálů zarostlého tropického pralesa. Po dvaceti minutách vystupujeme u farmy uprostřed ostrova. Tady pěstují rýži a tropické ovoce. Přecházíme přes monkey bridge a pokukujeme po rýžovém poli. Jenže v místní restauračce mají v belíku spousty živých hadů a nabízejí je ke snědku. Jednoho si necháváme ogrilovat a oni k tomu přidávají ještě malinkou křepelku. To všechno servírované na talíři a obsypané spoustou bylinek. Průvodce nás informuje, že křepelka není křepelka, ale anglicky se to řekne mouse. Musím říct, že myš je chutnější než had. Po řece pokračujeme na další ostrov uprostřed nedohledné řeky Mekong. Na tomto ostrově vyrábějí produkty ze včelího medu. Včelky jsou mnohem menší než u nás a odvažuji se i fotit se s plástvem plným včel. Ještě nějaké fotky s dvoumetrovým hadem kolem krku a jdeme na oběd. Dáváme si místní specialitu: Baby fish,  placatou rybu, kterou krásně osmahnutou přinášejí celou na stůl. Pikolík odtrhává kousky masa a na našem stole je balí do zelených lístků spolu s trochou rýže a bylinkami. Takový malý balíček ještě namáčíme do sladkopálivé omáčky a ukusujeme. Výborné!!

První alkohol s  naloženou kobrou, která drží v zubech škorpiona a na dně kořínek žen šenu. Dáváme si dvoudecku za dvacet. Chutná to jako bylinkový alkohol, něco mezi silným vínem a slivovicí. A jedeme dál. Až do Can Tro, znovu asi 70 km. První vystupují home stay (budou spát i večeřet s domorodci), a zapadá sluníčko. Je zde humus (jsme asi 5 km za městem a kolem se povalují unuděná prasata a kokrhají kohouti. Naprostá vesnická idylka) no a jsme rádi,  že máme hotel. Původně jsem chtěl také spát u domorodců, ale nějak jsem to popletl. Sláva!! A navíc.... náš hotel perfekt. Dobrá večeře a spát. Dobrou!

Ráno před hotelem v pouliční kuchyni připravují snídani pro kolemjdoucí.

Hned po snídani v 6. patře hotelu s terasou (bufet), vyrážíme na plovoucí trhy. Proti proudu řeky Mekong  5km za městem plujeme lodí. Asi 300 lodí a prodávají spíše ve velkém. Lodě povětšinou pamatují Francouzskou kolonizaci a asi i Císaře. Na bidlech mají ve výšce pověšeny produkty, které prodávají. Samá zelenina, ovoce a ryby. Na břehu už čekají motorkáři a rozvážejí čerstvé produkty do restaurací po celém okolí. Mnozí z nás (ti ještě starší než já), pamatují koloniální obchody do kterých z kolonií z celého světa putovaly potraviny do Evropy. Moje mamka ještě říkala: "zajdi do koloniálu pro rohlíky". Jenže za totáče už se tam banány sehnat nedali. Ze střechy jednoho ze škunerů prohlížíme široké koryto řeky zaplněné loděmi. Slunce nezadržitelně stoupá nad hlavu a pere to do nás. Zážitek z trhů určitě stojí za to. Autobusem do Saigonu přijíždíme navečer.

Ráno: máme ještě den a nechceme zahálet. Chceme na opičí ostrov, ale dnes tam žádný autobus nejede. Rozhodujeme se hned. Bereme taxika s průvodcem za 24 dol pro jednoho a jedem. Řeku Saigon přeplouváme na trajektu a liduprázdným územím jedeme k pobřeží.  Opičí ostrov je na východ od Ho Či Minova města u pobřeží Jihočínského moře. Tady se taky v Mangrovníkových lesech ukrývali bojovníci Vietkongu za Vietnamské války v roce 1972. Kolem silnice není kromě občasné farmy na kalamari úplně vymetýno. Průvodce říká: mrtvá krajina. Řidič ale stále jede 50 Km v hodině. Pak vidíme důvod. Na kraji lesa jsou v pravidelných intervalech po 5 km uschováni policajti a radarem kontrolují rychlost jen velmi zřídka projíždějících aut. Jak nádherná paralela s našimi naprosto zbytečnými strážníky. Na "ostrově" který protíná hlavní cesta je spousta opic. Fotíme, fotíme. Trochu bokem po cestě je v lese ukryté území plné krokodýlů. Za dvacku si půjčujeme prut se šňůrou a na konci pověšeným hadem jako návnadu pro krokodýly. Vladěna je mistr v lákání krokodýlů aby se vrhali po návnadě. Po desátém pokusu už návnada končí v obrovské tlamě a my pokračujeme dál. Nasedáme na motorový člun a svištíme doprostřed močálů a nesčetných zákoutí mangrového lesa. Zastavujeme u chatrčí propojených lávkami a mosty nad hladinou močálů. Tady Američané ve válce dostávali pořádně na frak. Vietkong tady vytvářel různá propadliště a další nástrahy a co nezvládli bojovníci, to za ně dokončili hladoví krokodýli. Odtud si Američané domů dováželi traumata a děsivé příhody z pralesa. Pěšky pak ještě jdeme k pobřeží moře. Všude pusto a fouká chladný vítr. Potuluje se zde jen pár lidí, ale prodejci tu jsou. Chutnáme a já vysávám lasturu kterou ne a ne vysát. Až se ta mrška uvnitř konečně uvolnila a já ji málem bez ochutnání spolkl. Návštěvou rybího trhu končí náš výlet. Tolik lastur a mořských plodů jsme ještě neviděli. A to všechno Vietnamci jedí!!

Večer odlétáme do Hue. Díky navigaci nacházíme hotel a ve 22hod se konečně ubytováváme. Zde na severu najednou o 15°méně, fouká vítr a začíná drobně pršet. Na nás to působí jako studená sprcha. Z průvodce vím o chladnějším počasí na severu, ale tohle jsem nečekal. Rozhoduji rychle. Zamlouváme noční autobus do Hoj An na zítřejší večer. Teď ještě v noci bereme kola a pláštěnky a jedeme na obhlídku Voňavé řeky za kterou na druhém břehu je rozlehlý areál paláců postavený po vzoru Čínského Zakázaného města. Na břehu řeky jsou trhy a množství mládeže piknikujících na trávě. Přestalo pršet a od mladíka u jednoho za stánků si necháváme kreslit kaligrafické obrázky. Za 20 nám na destičku 20x20 cm namaloval most přes Voňavou řeku i typické buvoly s dětmi kolem.Tak už máme PF na rok 2015.

Ráno na kolech jsme mezi prvními u hlavní brána do Zakázaného města. Trochu ošuntělé a zanedbané. Tady Američané provedli poslední ofenzívu za podpory bombardování a ani to jim nepomohlo aby zde neutrpěli rozhodující porážku. Vietnamci tehdy na nejvyšší stožár vyvěsili vlajku s červenou hvězdou a od té doby se vydali cestou socialismu. Jižní (prozápadní) a severní (socialistický) se spojili a ještě dnes jsou jednou z posledních zemí socialistického tábora. Fotím školáky v uniformách s červenými šátky kolem krku. Paláce, knihovny, audienční sály, to všechno se intenzivně opravuje a za deset let budou asi skvostné. Na kolech po okolí ještě pracně hledáme v uličkách ukryté hrobky císařů z 18. století. Pár fotek přikládám. Večer nasedáme na noční autobus a prcháme za lepším počasím na jih do Hoi An. Autobus je pro nás také zážitek. Sedadla, nebo spíše pololehadla jsou ve třech řadách se dvěma uličkama a patrem u stropu. Máme štěstí a obsazujeme polosedadla dole. Tady není takový hic ani smrad. Autobus má i své vlastní VC. Neměl jsem tu čest se tam podívat. Ale prý dobré.

Ráno vystupujeme v 7 hod v Hoi An a v hotelu nás bez problémů ubytovávají hned. Jenže..... Počasí je snad ještě horší a prší mnohem hustěji, ale hlavně .... vytrvale. Tady už mají být pláže jedny z nejkrásnějších a ono........... Takže stejný scénář - hned objednáváme noční autobus do Nha Trang - dalších 400 km dolů na jih. Máme kliku. Odjíždí ve 20,00 hod a máme místenku. 200Kč pro jednoho. Hoi An je mezi turisty známá hlavně expresním ušitím šatů na zakázku. Fabriky jsou na každém rohu. Janu přemluvila vietnamka a začala ji nití vytrhávat chloupky na obličeji. Za minutu práce chtěla 1500Kč, tak jsem se musel zase lehce rozčílit a dost na ni křičet!! Nechali jsme tam pade a odešli. Už nikdy více!!

Máme celý den na prohlídku starého města chráněného Unescem s nejstarší památkou - Japonským krytým mostem. Bereme kola a pláštěnky a jedeme. Cestou zastavujeme u tělocvičny, kde důchodkyně soutěží v pódiových skladbách. Staré město je vlastně ulice asi  1km dlouhá s množstvím starých domů stavěných jako nízké pagody  s nádvořím a se vzrostlými  bonsai.         Součástí každého domu je samozřejmě i nádherný oltář. Hodně jsem se těšil i na návštěvu ostrova řezbářů. Máme málo času a k mému nadšení všude je plno řezbářů a jsem ve svém ráji. Kupuji jen malou hlavu smějícího se Vietnamského Budhy. Ostatní dřevěné věci se mi zdají předražené. Fotíme, fotíme, fotíme. V poledne už máme město projeté křížem krážem. Je zde mnoho malířů a my taky něco kupujeme za 300. Přestalo pršet tak jedem k pláži. Na koupání to není, ale posoudíme jak vypadá. Jedeme asi 5km kolem rýžových polí, zase fotíme domorodce a při další zastávce u silnice dokonce nasedám na buvola s ohromnými rohy. Další přání se mi splnilo. Pláž má krásný bílý píseček ale všude pusto a prázdno. Jen místňáci se z nás snaží vymámit pár drobných za zaparkovaná kola. Večer nasedáme na noční autobus a prospíme celou noc v pohodě.

 

Ráno na kolech v Nha Trang jedeme kolem pobřeží. Fouká protivítr. Město je obrovské a pobřežní plážová třída je dlouhá asi 5 km a stále se zde staví moderní a hlavně hrozně vysoké hotely. Pohled nahoru říká : Evropa. Dole je náš známý Vietnam. Spousty restauraček a pouličních prodavačů úplně všeho. Zastavujeme u obchodu Samsungu, kde probíhá příprava na oslavu nového roku. Kupujeme telefon a dostáváme malované přáníčko. Obracíme a jedeme po větru až k přístavu a nástupišti na lanovku, která vede nad mořem ve výšce 30ti metrů až na protilehlý ostrov na jehož svahu je po vzoru Amerického Hollywoodu nápis : VINPEARL. Za 500 včetně lanovky obrovský zábavní aquapark na obou březích. My navštěvujeme jen Oceanografické muzeum se spoustou akvarií a mořské havěti. Za 20Kč bez průvodce. Na zpáteční cestě už v pološeru ještě bufík s mořskými plody a kupuju celý talíř plný barevných škeblí.  Další cizokrajné plody jsem ochutnal i když trochu hořké. Ale ............. Počasí je stále ošklivé, zataženo a vítr. Tohle na koupání není. Máme snad jet zpátky až do Saigonu, kde je stále 30°.?? Takhle jezdí maminky s dětmi za školky.

Kupujeme celodenní výlet lodí po 4 ostrovech. Asi 20Km po moři. První zastávka na ostrově s podmořským muzeem a akvárii se žraloky. U druhého ostrova koupání a šnorchlování u korálových lagun. Korálů je spousta a hodně barevných, ale ryb je málo. Voda je stále zakalená z předchozího větru a na focení pod vodou to není. Kdo skočil do vody, dostal pohoštění místní kořalkou přímo ve vodním baru. Ještě nám zazpívali, dali najíst a celá plavba byla fajn.

Předpověď počasí měla pravdu. Zmizely mraky a ustal vítr a 30° C ve stínu. Tak konečně koupání A kde se vzali, tu se vzaly stovky turistů na pláži. Teď už snad bude spokojená i Vladěna. Smažíme se celý den. Stále jsou dost velké vlny. Válíme se další celý den. No a další den to opakujeme mimo Simony, která prchá do stínu slunečníku a fotku svého spáleného pozadí posílá jako MMS Michalovi do Pardubic. Fotka kolovala po celé firmě včetně náhodných známých. To Simonu trochu zaskočilo. Ha, Ha.

Máme absťák po poznávání a tak po obědě jedeme městskou dopravou za 5kč k Čamskym věžím. Po přejezdu dvou dlouhých mostů    z  kopečka vykukuje silueta prostřední nejvyšší věže. Uvnitř věží jsou oltáře a spousty ovoce jako dary pro zemřelé.Skvělou atmosféru doplňují vonné tyčinky a nezbytný modrý dým. Venku jsem se dal do řeči s místňáky a tak jsem je vyprovokoval aby folklorní představení začalo. Tři hudebníci a šest tanečnic. Nádhera. Dole pod kopcem jsou u břehu zakotveny nádherné modré rybářské bárky. S blížícím se Novým rokem všude přibývá kytek, neonů a i budovatelských nápisů.

Nočním autobusem 400km za 200Kč do Saigonu v pohodě, už jsme mazáci. Večer jdeme pěšky asi 4km k soše sedícího budhy. Jako bonus tam ještě leží budha ležící.

Poslední den kupujeme dárečky. Všude kabelky z krokodýlů a nebo jenom malí krokodýlci. V každém i nejchudším obchůdku je vždy malý oltář s ovocem pro zemřelé. A ještě jedeme autobusem do Cu Či, to jsou podzemní nory, které vojáci Vietkongu vyhloubili kolem Saigonu na rozloze asi 200x50km. SIMONA střílela z M16!!! Prý má rameno celý modrý. Všichni jsme se nasoukali do otvoru v zemi o velikosti A4. Měl jsem z toho docela strach. Tohle ještě šlo. Když jsem se měl plazit tunelem 500m daleko, vzdal jsem to a bočním výlezem jsem prchnul. Asi vlastním minimálně náznak KLAUSTROFOBIE umocněné ještě Klausem!! Tunely měly tři patra pod zem a průvodce říká, že maximální délka pobytu ve druhém patře byla měsíc!!! Promítali nám autentické záznamy z války a celý složitý mechanizmus výroby nářadí z úlomků Amerických bomb, pěstování rýže a zásobování potravinami. Jen výroba oleje pro 200 000 lampiček byl problém se kterým si musel Vietkong poradit. Američené používali chemické zbraně a celá území vypalovali Napalmem!! Děti se ještě dnes rodí  s postižením po používání chemických zbraní!! I přesto dnes Američané na dovolenou sem jezdí a Vietnamci se k nim chovají mile. Je také pravdou, že válka skončila i zásluhou obyvatel Ameriky, kteří donutili vládu válku ukončit. Večer už Sim a Vladěna odletěly a my šli večer do vodního loutkového divadla. Loutky asi 80cm vysoké střídavě nad hladinou a pod ní dovádějí spolu s draky po jevišti za doprovodu typické hudby a vietnamského povykování. Na konci představení se z vody vynořili i loutkoherci. Zítra ráno letíme dom. Večer na ulicích neuvěřitelná síla lidí a tak naposledy fotím ten mumraj kolem nás. 31. ledna začne nový rok a bude ve znamení koně.

 

Pár poznámek pro cestovatele.

Určitě je dobré mít v telefonu aplikaci Booking.com  Objednat a zamluvit ubytování na druhý den nebyl vůbec žádný problém a navíc je dobré jet najisto a nenechat se vozit taxíkem od čerta k ďáblu!!

Druhá nezbytná aplikace je  MapsWithMePro - stojí 100Kč, dá se podle ní navigovat, víte kde se nacházíte, ale hlavně ještě před odjezdem si můžete "zapíchat špendlíky" do míst která chcete navštívit. Včetně jejich popisu, to je neocenitelná pomůcka. Pak už můžete jet najisto a dokonce kontrolovat taxíka jestli jede dobře a nejkratší cestou! Bez téhle aplikace bychom nebyli schopni se ve 13mil městě vrátit do hotelu. Mapa obsahuje celý svět a když cokoli ve světě chcete najít, tak určitě v téhle mapě.

Určitě je dobré mít Vietnamskou simku do telefonu s neomezeným čerpáním dat za 200 Kč na celý měsíc. Můžete přijímat hovory i volat. Většina místňáků má telefon pod přezkou helmy na motorku a nepřetržitě telefonuje!! Ha, Ha.

 

Tady je jen zlomek z encyklopedie.

Komunisté, celkem jistí, že USA už nebudou zasahovat do bojů, začátkem roku 1975 začali další ofenzívu. Zprvu opatrně, zkoušejíce reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době postiženi nejen nízkou morálkou, ale už i nedostatkem náhradních dílů a munice, kterou je teď už velmi nedostatečně zásobovaly USA. Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální vysočina. Nebyla žádná šance, že by bylo možné zachránit celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobřežní oblasti.

Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími vojáky staly lehkým terčem, zatímco se blížily k Tuy Hoa, kam z původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím jednotky o síle pěti divizí VLA prorazily přes Quang Tri a blížily se k Hue, další jednotky přeťaly cestu č. 1 mezi Hue a Da Nangem, a tak zpečetily osud starého císařského města. To komunisté dobyli 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočily 4 divize VLA. Jejich útoku však předcházela silná dělostřelecká příprava. Ve městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila většina velících důstojníků, už 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě neznamenalo žádnou vojenskou sílu. Město padlo prakticky bez boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60 km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i tato obranná linie podlehla přesile.

Ztráty

Jižní Vietnam Jižní Vietnam
mrtví: ~250 000
zranění: ~1 170 000
USA USA
mrtví: 58 209
pohřešovaných: 2 000
zranění: 305 000
South Korea Jižní Korea
mrtví: 4 900
zranění: 11 000
Austrálie Austrálie
mrtví: 520
zranění: 2 400*
Nový Zéland Nový Zéland
mrtví: 37
zranění: 187
Celkem mrtvých: ~314 000
Celkem zraněných: ~1 490 000

Severní Vietnam FNL Flag.svg Severní Vietnam a NLF
mrtví a pohřešovaní: ~1 100 000/
zranění: ~600 000+
ČLR ČLR
mrtví: 1 446
zranění: 4 200
SSSR SSSR
mrtví: 16
Celkem mrtvých: ~1 101 000
Celkem zraněných: ~604 000+

Vietnamští civilisté: 411 000 – 2 000 000 mrtvých[12]
Civilisté z Kambodži: 200 000 – 300 000 mrtvých*
Civilisté z Laosu: 20 000 – 200 000 mrtvých*
Celkem mrtvých civilistů: 631 000 – 2 500 000[13]
Celkem mrtvých: 1 481 047 - 4 008 047