Thajsko 2002

Psáno v roce 2009, takže jenom v rychlosti. První naše daleká cesta. Vybaveni znalostmi z internetu a Tomáše, který už byl  3x. Úplně bez věcí jen s malým batůžkem. V Bangkoku na letišti jsem věděl, že si musíme vzít taxi a jet na autobusové nádraží- za 5dol. Jakmile se otevřely dveře ven z letištní haly, okamžitě nás přepadla deprese – dusno, prádelna, smrad z výfuků automobilů a ohromný hluk. Asi 30 taxíků, ale žádný za 5 nechtěl jet. Nakonec za 7 a jedem. Kdybychom věděli, že pojedeme 2 hod až na druhý konec města, které má mnohem více obyvatel neř celé Čechy, asi bychom zaplatili i víc. Na autobusovém nádraží  nám nikdo nerozuměl a ani neuměl číst naše nápisy. Jeden, asi učitel, nám napsal jejich písmem kam chceme jet a s tímto papírkem jsme se pak pohybovali všude. Chceme do ChiangMai, to je úplně na severu země, asi 800km. Hodně okýnek a v každém jiná cestovní kancelář. Do odjezdu zbývá jen hodina.Vybíráme nejlevnější za 20dol pro oba. S hrůzou očekáváme v jakém technickém stavu bude náš autobus. Tohle jsme nečekali. Po dvou hodinách jízdy nám letuška v autobuse rozdala malé občerstvení a chlazený nápoj. Polštářek pod hlavu a deku na kolena v klimatizovaném autobuse nám dala už předtím. Po šesti hodinách první zastávka o půlnoci v  otevřeném bufetu. Teplé jídlo udělané během chvilky za dva dol, výborné ale ukrutně pálivé. Snad si zvyknem. Po deváté hodině dorážíme do cíle. Kolem nás se okamžitě vyrojilo neuvěřitelné množství drožkařů, někteří i moto. Vybíráme drožku na lidský pohon, zavazadla nad hlavu a do jedné sedačky lezem oba. Cena dohodnuta předem. 1dolar. Pokyn řidiči a motoru zároveň – chceme hotel za 150Kč pro oba. První zastávka – 800Kč, nechcem, druhá 500, nechcem, třetí 400- nechcem, čtvrtá 300- nechcem, hic, hluk a stress – nesmíme podlehnout. Pátá 200- i to je stále mnoho, dohadování a skoro hádka s řidičem – jedeme dál. Konečně. Ubytování za 100 a nijak se neliší od ostatních. Projevuju se jako asociál. Drožkaři dávám dolar- tak jak zněla domluva. Neměl nás vozit po celém městě, byla to jeho chyba. Dobře věděl, kde je nejlevnější ubytování. A hned vyrážíme do městečka. První veřejné autobusy a řezbářské dílny. Kousek dál jedeme taxikem.Ocitáme se v manufaktuře. Opravna motorek a stanoviště drožek a hned vedle kovotepecké dílny. Vytahování hedvábí z bource a výroba slunečníků z bambusu. Jane zmateně hledá, jakou barvu použít. Smažené banánky jsme jedli jen tady na severu a byly vynikajicí. Večer procházíme městem a potkáváme první obyvatele kopců na severu. Pro turisty jso přichystány zápasy kohoutů a kik boxu. Domlouváme třídenní trip do džungle. A hned ráno vyrážíme. Asi 50km džípem a vysedáme ještě na cestě, která po sto metrech končí. Nás pět a průvodce v trepkách se ocitáme úplně samy v místech odkud se pašuje nejvíc heroinu na světě. Zlatý trojúhelník se tomu říká. Jsme skoro na hranicích s Barmou a Laosem. Po celodenní chůzi se před námi objevuje první vesnička. Usedáme před naším apartmánem a dáváme věci na připravené lože. Věci cpeme do spacáku a budeme hajat s nimi. Prý, aby v noci giboni neukradli to málo, co sebou máme. Večeře připravená na kotlíku ve vedlejším apartmánu a jdeme ven ke společnému ohni. Největší strach jsem měl, zda mi domorodec nenabídne jeho rukama smotanou cigaretu. Nabídl. Ale nijak se neurazil, když jsem mu řekl, že nekouřím. Ráno před chatkou vítám stylově nový den. Společná snídaně. Ještě koupit pár náramků od místních dětí, poohlédnout se zda možná tady se narodil Ježíšek v jesličkách, projít náves a jdeme dál do džungle. Na kraji vesničky ještě místní misionář ukazuje školu. Vpravo je náš průvodce. Asi kolem druhé odpoledne uprostřed lesa najednou stojí skupinka obrovských slonů. Jinak nikdo nikde. Sloni se nám zdají nebezpeční a zpočátku se bojíme přiblížit. Pak přichází Mauglí a slony za pomoci kbelíku v řece omývá. Najednou se cítíme mnohem bezpečněji. Z chatrče vychází žena s kojícím děckem v náručí. Ještě se trochu upravila a už prý můžeme fotit. Teď už i děti mají dovoleno s námi komunikovat. Za pomoci rukou si rozumíme úplně všechno.Malé občerstvení  a nahoru na nástupiště a nasedáme.  Jedeme do hloubi pralesa. Pozoruji slona jak velmi opatrně a měkce našlapuje. Tohle není atrakce pro turisty. Tady jsme hosty místních obyvatel. Jedeme asi dvě hodiny, potom pěšky a jsme v další vesničce. Pomalu se smráká a děti nám chtějí předvest co se naučili. Nemusím být ani příliš chápavý a je mi jasné, že ve své písničce se vysmívají cizincům, napodobují vypouklé oči a tropí další taškařice. Nakonec vezmou dlouhé bambusové tyče, sednou si na bobek proti sobě a křížem přes tyče další a vytvoří na zemi malé čtverce. Potom každá dvojička v rytmu hudby a rachotu bubínků střídavě roztahují a otloukají o sebe bambusové tyče. Pak doprostřed vběhla dívenka a v rytmu třískání bambusů musela zdvihat chodidla tak, aby ji žádný bambus nesevřel mezi sebe. Ani po roce tréninku bych toho nebyl schopen. Ráno se loučíme a jdeme na břeh nedaleké říčky. Náš průvodce za pomoci dvou vesničanů nasekal bambusy a lýkem je pospojovali k sobě. Trvalo jim to asi hodinu. Nastupujem na vor a plujeme po proudu. Řeka je celkem klidná, ale průvodce mě nabádá abych foták nechal na břehu, že mi ho potom vrátí. Na to nepřistupuji a doufám, že se nevykoupu. V jedné zrádné zatáčce to vorem prudce smýklo a jen tak, tak jsem opravdu nespadl do vody. Odneslo to natržené tričko a trní na břehu mi rozedralo i rameno. Ale ustál jsem to. Dopluli jsme až k prvnímu mostu a relativní civilizaci. Tady nasedáme na džíp a jedeme k nejvýše položenému budhistickému chrámu v Thajsku. Krásná zahrada a zvláštní atmosféra s tichým brumláním mnichů jsou nezapomenutelné. Janice nedala jinak a musela se vyfotit s karfiólem. K malým vodopádům jsme došli po půl hodině chůze. K večeru jsem doma v ČangMej. Ráno na autobus a jedem směr jih nazpátek směr Bangkok. Asi v polovině cesty přírodní rezervace zvaná park Jerevan. Je už pozdní odpoledne a tak se ubytováváme na břehu řeky Kvai v malém srubu. Chatka nemá funkční zámek a tak jedem jinam. Druhý den si půjčujeme malou motorku a jedeme podél nechvalně známé železnice smrti a na proslulý most přes řeku Kvai. Film se natáčel úplně jinde!!! Další den už hned zrána jedeme do parku Jerevan. Autobus nás dovezl ještě 60km v areálu národní rezervace a už vystupujeme. Sedm zastávek v kaskádovitě strukturovaném svahu a u každé zastávky vodopády. V prvním jezírku neodolávám a skáču do vody mezi obrovské hejna rybek. Jako pominuté mě oďubovaly a bylo to dost nepříjemné. Osvěžení nádherné. Janice se zatím fotila s místní smetánkou. Cestou do prudkého kopce se dostáváme na další zastávky s vodopády. Stromy ozdobené a snad plnící tajná přání. Při spatření jeskyně a v ní drak, neváhám ani chvilku a vrhám se na draka. (Chtějíce dostáti svého jména!!) Poslední zastávka a koupání v pohádkové krajině a za doprovodu opic jdeme zpět. Večer kupujeme lehátkový vagon a jedeme až dolů na jih na ostrov KoSamui. Vlaky jsou neudržované a dražší než autobus a už bych vlakem raději nejel. Ráno jsme na břehu a vyhlížíme loď na kterou nasednout. Zase se kolem nás vyrojilo nesmírné množství nahaněčů a nabízejí dopravu včetně ubytování. To je drahé, tak bereme jen dopravu. Označili si nás barevným náramkem a pak už šlo všechno jako po drátkách. Dvě hodiny plavby a jsme na ostrově. Jsme zvyklí na domorodce a tady je to naprostá komerce a jako v Evropě. Tím pádem i dražší ubytování. Nakonec nacházíme za 300Kč pro oba a unaveni jdeme spát.Ráno pučujeme motorku a jedeme na okružní jízdu po ostrově. Nejdříve koupání na pláži, potom kolem rybářské vesničky a málem jsme koupili barakudu a nakonec zvítězila zvědavost a jedeme k obrovskému sedícímu budhovi. Zase tiché cinkání zvonečků, brumlání mnichů a hudba jako ze záhrobí vytváří tu prazvláštní atmosféru. Za poměrně velký peníz si můžete zaplatit mnicha a ten s vámi bude 15 minut meditovat. My jsme meditovali spolu, zda ano či ne. Nakonec NE! Jedeme dál do chovné stanice krokodýlů. První klapnutí čelistí naprázdno a zvuk zubů ohromného zvířete nás vyděsilo. Mladík uprostřed arény měl na sobě nesčetně jizev po napadení krokodýlem. To ještě zvyšovalo naše napětí. A když dal hlavu mezi otevřené čelisti, Jana málem omdlela.Večer jdeme po hlavní třídě a kolem barů s volnými děvčaty. Pravdou je, že si člověk velmi rychle zvykne na trochu na naše poměry rozpláclé obličeje a velmi milé dívky si každého získají svou otevřeností. V Thajsku kolem sebe vidíte jen rozesmáté obličeje a neexistuje člověk, který by vám nechtěl pomoci s čímkoli. Děcka školou povinné nevynechají jedinou příležitost nevyzkoušet si svou angličtinu na některém z cizinců. Thajsko je ráj a to hlavně zásluhou domorodců. Ráno se rozhodujeme odjet na jiný ostrov, pryč od civilizace. Na KoTao je to 4 hodiny plavby. Po přistání odháníme nahaněče a jdeme sami podél chatek domlouvat ubytování. Štěstí se na nás usmálo a máme chatku přímo na břehu u velkého kamene v průzračné vodě. Snídaně v malé restauraci ve zvláštním tichu a téměř sami. Tady se dá rozjímat a opravdu relaxovat. Ostrov je tak malý, že se vydáváme na pěší obcházku. Po pěti kilometrech v lese najednou parta domorodců kácí palmy. Pijí z kokosových ořechů a když trochu déle zevluji, nabízejí nám také. Trochu se obáváme, ale kupodivu chladnou tekutinu pijeme s chutí. Na pláži jsme skoro sami a asi 50m od břehu pozoruji pod sebou v hloubce žraloka. Srdce jsem měl až v krku. Rozum a zvídavost zvítězila a několik minut jsem ho pozoroval. Člověk si najednou uvědomí jak daleko je od břehu a jak by jakákoli pomoc přišla pozdě. Na zpáteční cestě jsem se stále ohlížel, zda náhodou nepluje za mnou. V noci jsem se chtěl na našem kameni koupat, ale Janice to zatrhla. Snad měla víc rozumu než já. Takže romantika se nekonala a šli jsme spát. Tady jsme strávili nejkrásnějších 5dní a potom lodí na pevninu a zpět do Bangkoku. Ubytovali jsme se na hlavní třídě a hned večer jsme šli nasávat atmosféru. Ráno jsme si zaplatili velkou gondolu a pluli po řece a ve velké změti kanálů napříč městem. Množství Budhů, sedících, ležících a lodí plujících sem a tam. Odpoledne jsme jeli místním autobusem do vyhlášené čtvrti s velkým množstvím barů a heren. V jednom baru pivo za dolar a vystoupení zdarma. Jsme uvnitř. Na to budu vzpomínat celý zbytek života. Dívky, tak jak je bůh stvořil, chodily jedna po druhé na podium a ukazovaly kousky! Jedna si "odtamtud" vytáhla postupně asi dvacet žiletek, další zase skleničku atd. Dotýkal jsem se mola po kterém chodily a pokud jsem zatleskal, hned šly blíž a měl jsem všechno z první ruky. Potom si "tam" zastrčily trubičku a do ní vložily šipku. Potom musely nasměrovat pánev tak, aby se trefily do pověšených balonků. (bez pomoci rukou asi na vzdálenost 5metrů.!!). Venku jsem si sedl k malému pultíku a dal se do řeči s naproti sedící Thajkou. Ptal jsem se zda je volná, kolik to stojí atd. Při tom všem jsem vypil tři piva a málem mě opustila Jane. Tak skončil tento podnětný večer. Celý další den jsme věnovali prohlídce královského paláce. U hradební zdi prodávali smažené larvy, konipasy a červi. Ochutnat jsem musel, i když to bylo docela drahé. (protože to má vysokou nutriční hodnotu.) Tak tohle je ve zkratce tak všechno.