Po příjezdu do Arequipy zajistíme transfer na hotel, kde se ubytujete. Následuje prohlídka působivého historického města s průvodcem. Arequipa je krásné město, plné historie, vystavěné z bílého kamene, s UNESCO památkami a také vyhlášeným muzeem se zmrzlou inckou princeznou Juanitou. Nocleh ve stylovém hotelu v Arequipa.

Arequipa a okolí
Další destinací jižního Peru je Arequipa a okolí. Arequipa v inckém dialektu značí „tady budu“. Původ města opravdu spadá do počátků Inků, kterým jako výborným stavitelům z kamene dozajista imponovala zdejší vulkanická hornina – typ bílého andezitu silit. Porézní, lehký, snadno opracovatelný a velmi odolný.

Památky a zajímavosti
Krásná architektura města typická obloukovitými patrovými ambity kolem dokola hlavního náměstí je dílem Španělů. Otesaný kámen je pak starší, pochází z rozebraných inckých chrámů. Přes poměrně drahé vstupné doporučuju prohlídku místního „monasterio“-kláštera.
V Arequipě je možné využít služby hotýlku, který má českého vlastníka. Yarda Gruss je typický žižkovský Pepík s malou cestovkou a velkým slintajícím psem, budete se u něj cítit jako doma.

AREQUIPA: Podrobný průvodce sepsaný člověkem žijícím v této oblasti

Dlouhé roky žije Yarda Gruss v peruánském městě Arequipa. Díky němu přinášíme o tomto městečku aktuální,

ověřené, osvědčené a hlavně praktické informace o ubytování, dopravě, orientaci, stravování, nočním životě,

službách i nakupování.

Příjezd a doprava

Pokud do Arequipa pojedete od Limy, Puno nebo chilské Arica autobusem, tak přijedete na arequipské autobusové

nádraží Terapuerto nebo Terminal Terrestre (obě autobusové nádraží spolu sousedí). Jsou vzdáleny od Plaza de

Armas, hlavního arequipské náměstí, patnáct minut jízdy taxíkem cena je kolem deseti soles. Další možný příjezd do

města Arequipa je letecké spojení, a to Lima – Arequipa, Cusco – Lima, Juliaca – Lima nebo Santiago de Chile –

Arequipa. Přiletíte na arequipeñske mezinárodní letiště Rodrigez Ballon, které je v nadmořské výšce 2500 m n. m. a

vzdálené od hlavního náměstí Plaza de Armas 30 minut jízdy taxíkem a tato cesta stojí 25 soles.Na hlavních

autobusových nádražích, kromě již doporučených autobusových společností Cruz del Sur a Oltursa najdete desítky

autobusových společností v různých cenových relacích.

Hromadná doprava v Arequipe také začíná fungovat s metropolitními autobusy, které mají svůj vlastní pruh a křižují

celé centrum a okrajové čtvrti. Zatím ale převládá klasická doprava pro peruánská města, a to Colectivos (malé

minivany), které křižují celé město a v dopravní špičce v tomto desetimístném autě napočítáte i pěadvacet pasažérů.

Auta šoupou břicho po silnici, ale většinou dorazí do svého cíle. Dále se můžete svézt taxíky, kterých máme v Arequipe

pětadvacet tisíc. Do nedávna převažovaly malá čtyřmístná auta Daewoo Tico s papírovou karoserií, ale časy se mění a

začínají nám tu jezdit novější autíčka.

Orientace

15, srpna 1540 byla Arequipa založena donem Franciscem Pizarrem. Pod městským názvem byla uvedena věta Villa

Hermosa de Nuestra Señora de la Asunta. Dále další název je Ciudad BlancaBílé město, a to proto, že je

postaveno ze světlé vulkanické horniny, která se jmenuje Sillar. Arequipa má 1 250 000 obyvatel, takže je stejně velké,

možná větší, než Praha. Je to druhé největší město v Peru! Arequipeños se cítí nezávislý na ostatním Peru, a tak tu

máme naše vlastní pasy Arequipeñske republiky. (Dalo by se to přirovnat k českému Valašskému království.)

Městem prochází kañon Chili, ve kterém protéká řeka Chili. Na horním toku řeky se daji chytat pstruzi a také raftovat.

Kañon je prorvaný mezi nádhernou činnou sopkou Misti, která měří 5825 m n. m. a ledovcem Chachani (6077 m n. m).

Z východní strany Arequipu chrání vyhaslá sopka (aspoň se to o ni říká) Pichu – Pichu /čti pičupiču/. Ze severu jsou

pampy a z jihu pouště. Arequipa je na šikmé ploše a průměrná nadmořská výška města je 2350 m n. m.

Největší arequipeñský park se jmenuje Selva Alegre – veselé džungle. Další velký park je ve čtvrti Yanahuara. Okrajové

čtvrti jsou protkané políčky a poli. Město je od ostatních peruánských měst hodně zelené. Rezidenční čtvrti jsou zde

Yanahuara, Cayma a Centro. Také krásná oblast je Sachaca, kde jsou mezi původní zástavbou postaveny i moderní

rodinné domy, kde žije převážně místní a francouzská menšina.

Celé Peru je v seizmickéoblasti a v Arequipe to pociťujeme tak tři krát do měsíce. Největší z posledních zemětřesení

tady bylo v roce 2001. Bylo tak silné (8,9 Richterovy škály), že spadla věž na katedrále a ve městě Camana, které patří

do kraje Arequipa, přišla vlna tsunami a zlikvidovala půlku tohoto desetitisícového městečka.

Kromě zemětřesení tady najdete i nejhlubší kaňon světa Cotahuasi (hloubka 3 600 m n. m.) a druhý nejhlubší kaňon

světa Colca (přes 3 400 m). Nejvyšší hora arequipeñského kraje je Coropuna (6500 m n. m.). V podstatě zde najdete

pacifické pobřeží, pouště, pampy, kaňony i vysoké hory. Chybí jen džungle, ale tu najdete hned ve vedlejším kraji.

Průmyslová část je kolem autobusového terminálu. Zemědělská část potom kolem celého města. Najdete zde i

hydroelektrárnu, a to na úpatí sopky Misti. Mimochodem na hydroelektrárně se také podílelo Československo. (Dnes

se tady z českých výrobků moc nevidí, akorát u mě v lednici občas slivovice, trnka a české pivo, ale moc dlouho se tu

neohřeje.)

Před dvaceti lety tady jezdily jen motorky značky CZ, dnes zde není vidět ani jedna. Spíše samá Honda nebo Yamaha,

ale vévodí tady převážněčínské motorky. Některé voní českou domovinou, jmenují se velorex, ale je to zřejmě pirátský

výrobek.

Stravování

Pokud máte zájem můžete se najíst přímo v našem hotýlku, kde vaříme klasické arequipeñské a peruánské speciality.

Mohu také doporučit restaurant Campestre v okrajové části Arequipy Sabandia, kde si můžete dát také klasická

arquipeñská jídla. Kromě klasických peruánských jídel existují i peruánské nápoje. Jedno z nich je pisco sour (pisco je

vínovice a míchá se s bílkem a limetkou, pak se přidá led a vše se posype skořicí) /, další je pak chicha de jora

(zkvašený vývar z černé kukuřice).

Ubytování

Doporučit mohu ubytování v rodinném hotýlku se zahradou v klidné čtvrti deset minut od hlavního náměstí „ Plaza de

Armas. Najdete zde pokoje pro náročné klienty i pro trempy, bar s vínem, pivem, nealkem i rumem. Navíc vaříme

obědy i večeřese – typická peruánská kuchyně ( Sebiche, Rocoto Relleno con pastel de papa, grilované hovězí steaky i

klasické české bramboráky. Jméno tohoto hotýlku je Hotel Inca Reisen House a adresa je Pasaje saenz Peña A1 /Por

El Filtro/, Arequipa. Webová adresa je www.pisco.txt.cz . Hotel je deset minut pěšky od hlavního náměstíPlaza de

Armas.

Noční život

Bary a diskotéky pro turisty najdete v ulici San Francisco, třetí blok od náměstí na sever. Bary nižší cenové skupiny se

nachází východně jeden blok od náměstí v ulici Palacio Viejo. Místní se chodí většinou bavit na Avenidu Dolores, kde

jsou také diskotéky. Drogy si radši vůbec nekupujte, ať nemáte problémy s místní policií a se svou hlavou. Je lepší si dát

o pivo nebo rum víc.

NakupováníUrčitě nevynechejte největší krytou tržnici San Camilo, kde je zelenina, ovoce, maso či sýry. Jen pozor

na drobné kapsáře, kteří vás velmi rychle oberou. Poznáte je díky tomu, že jsou menšího vzrůstu, velmi snědí a mluví

Španělsky.

Dále je hezké mercado Pesqueros, což je klasický rybí trh. Pod ním pak najdete mercado Palomar, kde ještě můžete

pozorovat klasické staro-peruánské tržiště, které v Peru postupně vytlačují hypermarkety. V Aeroquipě najdete už tři

moderní hypermarkety.

Služby

Jeden blok na sever od Plaza de Armas v ulici Moral je SerPostpošta. Třetí blok na sever od náměstí v ulici Jeruzalem

je turistická policie. Nemocnice, která má vysokou uroveň se jmenuje Clinica Arequipa (Avenida Ejercito, první blok za

řekou Chili směrem na letiště) nebo Clinica San Juan de Dios (Avenida Ejercito, poslední blok této ulice směrem

k letišti).

Informace pro turisty máme u nás v hotelu a státní informace jsou na náměstí naproti katedrále. Internet ve městě je

dostupný taktéž mobilní síť. Na ulicích můžete vidět děvčata se zelenou reflexní vestou a od nich si můžete zavolat.

Mají dva mobilní telefony a vy si můžete od nich zavolat za cenu cca 1min/ 0,5 soul. Ještě si můžete zavolat

z takzvaných locutorio - kamene telefonní budky. Do Evropy na mobil nebo pevnou si zavoláte cca za 0,80 sol za

minutu. Navíc je tady spousta internetových kaváren.

Co vidět

Kousek za městem směrem k sopce Misti si můžete dát lehký trek nádhernou přírodou a ukončit ho u vodopádu

Chiguata, který měří 50 metrů. Tůra může trvat půl dne, ale také celý den. Záleží, jak si to načasujete. Na jihovýchod

od města je také stále zelená oblast, kde si můžete najmout koně a prohlédnou si Arequipu z jeho hřbetu.

Co je ještě zajímavé, ale píšou o tom ve všech průvodcích, je klášter Santa Catalina, klášter San Francisco, katedrála

z roku 1621 a zejména krásné uličky.

Výlety do okolí

Určitě vás nezklame jedno z nejkrásnějších archeologických míst v Peru, které se jmenuje Toro Muerto. Toro Muerto

(španělsky Mrtvý býk) je lokalita asi 160 kilometrů vzdálená od druhého největšího peruánského města Arequipa.

Najdete zde několik tisíc skalních rytin, jejímiž autory jsou pravděpodobně lidé z kultury Wari.

Podle zobrazených zvířat toto místo bylo v době vzniku petroglyfů úrodnou krajinou s množstvím zvěře a fungující

lidskou hospodářskou činností. Současný stav této lokality je naprosto odlišný od toho, co zobrazují obrázky na

skalách. Poušť,

která obklopuje tisíce obrázků, připomíná spíše povrch jiné planety než úrodnou zem, která tu byla dříve. Analogie se

situací v severní Africe je nasnadě. Na obrázcích v Toro Muerto jsou většinou lamy. Stejně tak, jako aridní, suché

pásmo severní Afriky vzniklo pravděpodobně tím, že jí vypásly kozy, tady ji vypásly lamy.

Další místo, kde se určitě musíte zastavit je pobřeží Pacifiku, kde je možné pozorovat tučňáky Humboldt, kolonie

lvounů, mořské vydry, tisíce ptáku, jako je Rybák Inca, kormorán, pelikán, kondor krocanovitý a další. Také, kdo má

zájem, si může zalovit ryby, kterých je tam díky Humboltova proudu opravdu hodně.

Druhý nejhlubší kaňon na světě je Colca Cañon, který má hloubku 3400 m a protéká jim řeka Colca. Do kaňonu se

jezdí hlavně na krátké a dlouhé pochody nebo jenom pozorovat jednoho z největších ptáků na světě - kondora

andského, husici andskou, lamy alpaky a vikuñi. Také kousek od Colca cañonu na úpatí hory Mismi pramení nádherná

řeka Amazonka.

Nejhlubší kañon na světě je také v kraji Arequipa. Jmenuje se Cotahuasi kañon a je hluboky 3600 m. Nad ním se tyčí

největší hora jižního Peru - Coropuna (6500 mnm).

Nad Arequipu se tyčí činná sopka Misti, která měří 5825 m n. m. a ledovec Chachani (6077 m n. m.). Na tyto hory

pořádám výstupy. Na Chachani je kromě výstupu možný i adrenalinový dvaapadesát kilometrů dlouhý sjezd na kole

končící v Arequipě.

Kultura a svátky

V únoru zde probíhají karnevaly a v květnu je svátek patronky Arequipy - Virgen de Chapi

28. červenec je peruánský státní svátek, který slaví samostatnost u roku 1821.

15. srpna je Den Arequipy. V průběhu celého srpna probíhají průmyslové a zemědělské veletrhy.

Další zajímavosti

V Arequipě je po celý rok průměrná denní teplota 24 stupňů a v noci 12 stupňů.

Tradiční „Pelea de Toros“ (byčí zápasy), ale pozor není to ono přihlouplé zabíjení býků jedním toreadorem, ale

postavíte si svého býka do kruhu o průměru 9 metrů, proti němu se postaví druhý býk a vytlačují se hlavami. Vyhrává

ten, který druhého vytlačí a první šlápne za kruh.

Autorem článku je Yarda Gruss, který již spoustu let žije v Peru. Provozuje tam vlastní cestovní kancelář. Máte-li

chutť vydejte se s ním na podzimní expedici PeruInca 2012.

Peru: V říši oblačných bojovníků

Jihoamerické Peru je země oplývající jedněmi z největších kulturních i přírodních pozoruhodností naší planety. Během

výpravy se nám podařilo prozkoumat starodávná indiánská města, známá pouze několika málo archeologům.

Území oblačných bojovníků

Nad obočím džungle svítá. Paprsky slunce pomalu prosvětlují hustý porost, ale do spodních pater lesa již téměř žádné

světlo neproniká. Vzduch je prosáklý chladivou vlhkostí, která se zhmotňuje v bílá těžká oblaka. Mlha neúprosně

pohlcuje každou známku přicházejícího dne a to, co nezachytí ona, spolehlivě spolknou koruny stromů a deštníky

stromových kapradin. Ticho ale není. Každý kousek země i prostoru nad ní doslova bují životem a všechno to hemžení

je provázeno hlukem předčícím i bubnování tropického lijáku.

V přítmí lesa se nervózně krčí několik desítek inckých bojovníků. Jsou více než tisíc kilometrů od centra své říše -

posvátného Cuzca, v krajině zcela odlišné od centrálního pásu And. Hory jsou zde téměř o tisíc výškových metrů nižší

a celé jsou pokryty souvislou vrstvou vegetace. Z každého úbočí prýští prameny, které rychle nabírají vodu a mění se

na dravé řeky strhávající vše, co jim stojí v cestě. Pořád je tu ale ta všudypřítomná, studená mlha, před kterou není

úniku. Lepí se na kůži a prosakuje vlasy i šat. Vzrušení bojovníků se začíná mísit s obavami. Každý si uvědomuje, že

místní příroda je na straně nepřítele.

Nepřátelský kmen

Napětí náhle přetne hvízdavý zvuk a jeden z Inků s výkřikem padá k zemi. Z tupé rány na hlavě mu pomalu vytéká

krev. Ostatní se rozhlíží kolem, ale nikoho nevidí. Na zemi však leží neklamná známka přítomnosti nepřítele - kamenný

projektil sloužící jako náboj do chachapoyského praku. Hustá mlha klesá níž, kdy už není vidět ani na vzdálenost dvou,

tří kroků a inčtí bojovníci zmateně přešlapují v obranném kruhu. Celý okolní les začíná zvláštně šumět, vrtět se a

jakoby padat.

Z mlhy pomalu vystupují statné mužské postavy. Ani ne tak vysoké, ale spíše robustní a na jihoamerické poměry

překvapivě světlé pleti. Každý z mužů drží v rukou kamenný bojový nástroj, který by si nejspíše v ničem nezadal

s husitským kropáčem; v druhé ruce pak svírá kožený prak. Muž s čelenkou z rajčích per, zřejmě náčelník

nepřátelského kmene, mávnutím paže dává povel k útoku. Inkové jsou tak obstoupeni a lapeni ve své vlastní skrýši.

Podobně jako jejich otcové, dědové i pradědové, pokoušející se dobýt území oblačných bojovníků - říši Sacha Puyus.

Pizzaro a Chachapoyci

Kultura Chachapoyas (čti Čačapojas) (zřejmě z indiánského Sacha Puyus = mlžný, oblačný les), ačkoliv není české

veřejnosti příliš známa, byla jednou z největších a nejvýznamnějších jihoamerických kultur (památky po ní pocházejí z

1. až 15. století). Chachapoyci po staletí obývali pás vysokohorských mlžných lesů na východním úbočí peruánských

And, který je tak trochu poeticky nazýván „Ceja de la selva", „obočí džungle". Na rozdíl od historie jiných peruánských

kultur, ať už se jedná o pouštní říše Moche, Nazca, Chimu nebo dokonce slavnou říši Inků, má historie kultury

Chachapoyas své místo na výsluní jihoamerických dějin od počátku letopočtu až do období španělské conquisty.

Původně se jednalo o několik samostatných kmenů, které se však postupem času stmelily a utvořily silné vojenské

uskupení. Udatnost chachapoyských bojovníků jsme se ostatně pokusili nastínit v úvodním příběhu. Jak je toto

vyprávění vzdálené pravdě, se dnes již asi nedozvíme, jisté ale je, že vzdorování chachapoyské kultury incké okupaci do

druhé poloviny 15.stol., je nesporným důkazem jejich důmyslné vojenské taktiky a vychytralosti.

Podlehli tedy jen o historický vlásek dříve, než do Peru v roce 1532 dorazili Španělé v čele s Francizcem Pizzarem.

Ačkoliv je do historie, jako hrdinný dobyvatel Peru, zapsán právě Pizzaro, zhrzení Chachapoyci zřejmě nakonec

conquistadorskému úspěchu významně dopomohli. Znalost místní přírody a jazyků, stejně jako zásoby jídla a početné

chachapoyské vojsko, se pravděpodobně stalo významnou oporou Pizzarových mužů a zároveň hřebem do rakve

posledních inckých vládců. Klasická představa o necelých dvou stovkách Evropanů neohroženě čelících

osmdesátitisícové incké armádě tak pod tíhou těchto okolností poněkud ztrácí lesk. A to stále nepočítáme „esa

v rukávech" Španělů, jako byly neštovice a chřipka.

Co říká historie?

Historické prameny o Chachapoycích zarytě mlčí. Neexistuje jediný text, který by tato kultura po sobě zanechala.

V době příjezdu Španělů už Chachapoyská říše v podstatě neexistovala a veškerou paměť kmene tak postupně pohltil

čas. Zbylo jen pár tajuplných příběhů, které lidská paměť udržela, protože byly něčím neobvyklé a zajímavé. Jedním

z nich je vyprávěnío kráse chachapoyských žen, z nichž některé prý měly sněhobílou pleť a světlé oči - v jihoamerické

krajině věc nevídaná. Staly se proto předměty luxusních obchodů a královských darů. Ty nejkrásnější prý dokonce

sloužily v chrámech inckého boha slunce Intiho jako sluneční panny. Říká se, že kdysi dávno připluli do Jižní Ameriky

Vikingové, usadili se tu, a postupně splynuli s domorodým obyvatelstvem. Přestože je to historie poutavá a místní lidé

ji rádi vyprávějí, zřejmě se nezakládá na pravdě. Jak praví geny, v chachapoyské krvi nekoluje ani kapka té vikingské.

Naše cesta za indiány

V provincii Amazonas nás uvítalo ospalé město pojmenované stejně jako slavná kultura - Chachapoyas. Místní

obyvatelé ho láskyplně nazývají Chacha a je výchozím bodem pro většinu výletů za památkami v okolí. Památky jsou

hvězdicovitě rozmístěné po okolí a pokud člověk nechce opomenout ty nejzajímavější, je nucen vzdát se vícedenních

pěších přechodů a místo toho většinu z nich navštívit autem. My jsme se rozhodli pro kombinaci obojího. V jedné

z cestovních kanceláří jsme si najali průvodce na celý týden a ještě tentýž večer zamluvili taxík na příští ráno. Sehnat

taxi za rozumnou cenu se ukázalo být složitějším úkolem, než jsme si původně mysleli. Po delším snažení a

přemlouvání asi tuctu řidičů, se nám nakonec za dobrou cenu podařilo sehnat pojízdný automobil. Dokonce řádně

označený! Teprve později jsme zjistili, že za výraznou slevu jsme pořídili řidiče, který nejspíš dostal řidičský průkaz na

základě svých krásných očí asi tak předevčírem.

Udatní chachapoyští bojovníci už zde nežijí po staletí. Zbyli tu jen jejich potomci, kteří postupně splynuli

s obyvatelstvem z jiných krajů, usadili se v domečkách z nepálených cihel a vybudovali si malé kávové plantáže. Tato

kultura tu však zanechala celou řadu památek, připomínajících vrcholné období jejich historie. Na vrcholcích kopců a

skalních vyvýšeninách jsou zbytky starých měst, ve skalních stěnách nad kaňony řek, tam, kam po staletí nevstoupila

lidská noha, se zas rozkládají prastará pohřebiště.

Naše první kroky směřovaly na sever od Chacha. Místní kmeny pohřbívali své náčelníky (curaca) a členy vládnoucího

rodu do hliněných sarkofágů umístěných pod převisy ve vysokých skalních stěnách. O taková místa tu není nouze,

protože celou oblast pravidelně erodují rozvodněné řeky do hlubokých strmých kaňonů. Tvrdším oříškem ale bylo na

takto nedostupné místo umístit mrtvého. Náš průvodce Ronaldo naznačil dva možné způsoby.

Lebky jako tofeje

Podle prvního Chachapoyci spustili mrtvého na skalní římsu za pomoci dlouhých provazů. Druhá možnost spočívala ve

vybudování provizorní cesty po úbočí skály. Tato cesta vedoucí ke skalní římse s pohřebištěm byla po dokončení

sarkofágu následně stržena. Nám se o dost pravděpodobnější zdála druhá varianta, kterou jsme si také později ověřili

na jiných místech. Chachapoyci jednoduše do skály vyhloubili zádlaby, do kterých zasadili dřevěné trámy a na ně pak

položili velká plochá prkna. Vznikl tak jakýsi chodníček, který bylo možno kdykoliv podle potřeby jednoduše odstranit.

Po takové cestě mohli pod převis celkem pohodlně dopravit nebožtíka i suroviny potřebné pro stavbu sarkofágu.

Mrtvý byl nejprve uložen do prenatální polohy, obalen do textilií a přepásán provazy. V této podobě byl dále přesunut

do jakéhosi proutěného koše, který pak Chachapoyci obalili směsí trávy a jílu a sarkofág vytvarovali do tvaru

podobnému homoli cukru.

Některé sarkofágy mají dokonce velmi precizně vymodelovanou hlavu nebo jsou zdobené barevnými hlinkami. Jejich

dokonalost a zdobnost se zřejmě měnila i v rámci jedné kultury během let.

Nejstarší sarkofágy pocházející ze třetího až čtvrtého století (např. Pueblo de los Muertos, Cueva de los Secretos) jsou

menší, jednoduché a téměř nezdobené, oproti tomu sarkofágy Karajía pocházející z jedenáctého až třináctého století

jsou hotovým architektonickým skvostem. Tyčí se do výšky dvou metrů, mají vytvarované hlavy, ze kterých je možno

tušit rysy domorodých obyvatel, široké líce a dlouhý rovný nos postrádající u kořene prohlubeň, na hlavě klobouk a

celý povrch pečlivě zdobený bílou a červenou hlinkou. Pár sarkofágů má na temeni hlavy připevněnou lidskou lebku.

Původně jsme si mysleli, že někdo jen vytahal a žertovně poskládal kosti kolem. Jak jsme se později přesvědčili, lebky

byly na kloboucích připevněné, zcela záměrně, pevnou dřevěnou tyčí. Zřejmě se jednalo o trofeje - oběti bojů na život

a na smrt.

Ronaldo tvrdil, že funkci náčelníků nejspíše plnili nejzdatnější a nejsilnější muži kmene. Pokud je chtěl někdo v tomto

postavení vystřídat, musel si buď počkat až náčelník zemře, nebo vyzvat vůdce kmene na souboj. Vítěz bral vše, hlava

poraženého posloužila na důkaz vítězství jako trofej. O tom, že se nejednalo o běžnou praktiku, svědčí vzácnost a

unikátnost sarkofágů, které se takovou lebkou pyšní. Vyznění této teorie je sice poněkud kruté, ale podporují ji

archeologické výzkumy prováděné v této lokalitě. Z jednoho sarkofágu byla opatrně vyjmuta stehenní kost nebožtíka,

na základě které vědci odhadli jeho tělesné proporce. Měřil prý zhruba 180 cm, což je mimořádná výška dokonce i na

dnešní peruánské poměry.

Cueva de los Secretos plné ostatků

Pohřebiště Cueva de los Secretos je jedním z mála pohřebišť, které je z části dosažitelné pěším dobrodruhům bez

jakýchkoliv speciálních pomůcek jako jsou lana a sedací úvazky. Na spodní dostupnou část se bohužel v minulosti zřítil

strop převisu a zachovány tak zůstaly pouze sarkofágy ve vyšších partiích stěny. Možná je to jen naše bujná fantazie,

ale člověk se na takovém místě neubrání pocitu, že na něj dýchá historie se závanem tajemství a smrti.

Není divu. Všude kolem se volně povalují lidské lebky, kosti končetin, obratle a žebra. Člověk tu snadno objeví

keramické střepy i zbytky starých textilií a provazů sloužících na zabalení mrtvého. Archeologové zde zatím výzkumné

práce nezačali, protože podobných památek jsou v oblasti stovky a na výzkum není dostatek peněz. Pohřebiště tak i

nadále ničí vandalové, vykradači hrobů a čas. Stopy vandalství jsou ostatně dobře patrné i v Cueva de los Secretos -

několik sarkofágů je rozstříleno brokovnicí. V oblasti Chachapoyas navíc dlouhodobě působí organizovaný gang

vykradačů pohřebišť, jehož členové mají špičkové horolezecké vybavení. K památkám nejprve slaňují a poté odnášejí

cokoliv, co má nějakou prodejní cenu. Obchoduje se s keramikou, textiliemi, šperky, ale překvapivě dobře se prodávají

také mumie. Dokonce zde existuje poptávka i na mezinárodní úrovni! Zhruba týden před našim příjezdem prý lupiči

vykradli pohřebiště Diablo Wasi (Ďáblův dům), ležící v oblasti na jih od Chachapoyas u vesnice Leymebamba. Tam

směřovaly naše příští kroky.

Chachapoyská města

Charakter chachapoyských měst je stejně typický, unikátní a nezaměnitelný jako vzhled místních pohřebišť. Zpravidla

se jedná o seskupení desítek domů, ale míjeli jsme i města o rozloze stovek objektů, které byly kdysi obývány

několika tisíci domorodci! Většinu budov však už dávno pohltil čas. Kameny zdí se povalují všude kolem a zbytky

zřícenin prorůstají kořeny stromů, keřů a trav. Překvapivě dobře však bývají zachována podpěrná obvodová zdiva. Ta

sloužila k zarovnání terénu a k vytvoření platformy, na které bylo možné dále stavět. Zvídavého návštěvníka zpravidla

napadne, proč si Chachapoyci dávali takovou práci se zarovnáním vrcholů kopců a raděj nepostavili svá města na

plošinách a pampách. Zdá se, že důvodem byla především úspora zemědělské půdy. Poloha na kopcích byla

strategická i z obraného hlediska (známé např. u českých hradů). A v neposlední řadě je z vrcholků hor člověk blíže

bohům... Ať tak či onak, Chachapoyci byli především zdatní zemědělci.

Kromě vyspělého zemědělství a vytříbených bojových technik vlastně ani v jiných řemeslech nevynikali. Zdobná

keramika nalezená v oblasti často pochází od pouštních kultur či od Inků a nejinak je tomu se stříbrem a zlatem. O co

více však této kultuře chyběla trpělivost a pečlivost potřebná pro zpracování drahých kovů a pro malbu jemných

ozdobných motivů, o to více vynikali v architektuře a v práci s kamenem. Vzorovým příkladem chachapoyského

stavitelství a zároveň jednou z nejzachovalejších a nejznámějších památek celé provincie Amazonas je opevněné

město Kuélap.

Kuélap je turisticky dobře dostupný, impozantní, unikátní a nad ostatní památky v oblasti vyniká v mnoha různých

směrech. Turisty se to tu proto jen hemží a jistě se nespleteme, pokud budeme tvrdit, že ho v budoucnu čeká sláva

srovnatelná s inckým Machu Picchu. Bylo by ovšem škoda ho v našem příběhu opomenout. Už proto, že se

v chaloupce pár metrů pod ním narodil náš průvodce Ronaldo. V té stejné chaloupce z nepálených cihel, střechou

z vlnitého plechu a s černou kuchyní, kde jsme strávili naše poslední večery společně s Ronaldovou maminkou a jejími

osmi dětmi. Takové byly naše poslední zážitky z říše oblačných bojovníků.

Třešnička pro ty, co dočetli až sem, aneb starý peruánský recept na dlouhověkost:Dědečkovi našeho průvodce

Ronalda je 96 let. Stále čile běhá po andských stráních a pracuje na poli. Za jeho dlouhověkostí prý stojí dodržování

rad tatínka, Ronaldova pradědečka, který byl indiánským šamanem (šamanské předky dosvědčovala Ronaldova

znalost desítek rostlin a jejich využití v lidovém léčitelství). Nejlepším receptem na dlouhověkost je prý koupel pod

vodopádem, do kterého dříve nevstoupili žádní lidé. Ještě účinněji prý recept funguje v případě, že se pod takovýmto

vodopádem pomilujete. Jakou verzi receptu dodržuje dědeček, sice nevíme, ale možná by to věděla Ronaldova

babička, které je 105 let