Indie, 12/3-5/4 2011     Vyznačená cesta na mapě je  ZDDEE.       kurz: 1 Indická rupie = 0,40 Kč

Letenka 10120kc, ukrajinská letecká splečnost, let přes Kiev, tam 4 hodiny přestávka a v Delhi jsem podlehl klamnému dojmu že jsme v evropě a napil jsem se z vodovodu. Výsledek se dostavil asi za 4 hodiny. Na letišti kupujeme za 800rup Sim kartu(60min do Čech, nebo 600min k nim + internet zdarma) Airtel. Ve tři ráno nemeškáme, sedáme na místni autobus a jedeme na autobusové nádraží, kde poprvé na území Indie dáváme malé občerstvení a tam hned nasedáme na autobus do Rišikeše. Asi 240km jedeme 6 hodin. Jedeme místním autobusem, který by u nás asi už byl v muzeu. Jenomže tam by ho museli vyčistit. Tenhle je příšerně špinavý. Zabíráme zadní sedadla a jedem. Po pěti km už je autobus plný a rodinka s dětmi nám skoro už sedí na klíně. Jsou přívětiví a cesta ubíhá. Na přastávkách dávají dětem od buráků po kofolu skoro všechno. Po 70ti kilometrech hezounký chlapeček nazvracel asi 2 litry na klín Janě. My ostatní jsme v tom jen podupávali.  Nejdřív jsme chtěli vystoupit v Haridvaru, ale rychle rozhodnuti vše vyřešilo, jedeme dál do Rišikéše. Kolem silnice spousty malých hinduistických chrámů a soch v nadživotní velikosti. Dvě rikši nás dovážeji mezi dva vysuté mosty a my jeden z nich přecházíme s báglama po svých. Pod náma je široká a modrozelená Ganga. Je hic a po dvaceti minutach nacházime ubytování za 400 + 500rup. Dva pokoje. Všude kolem samej Hindi a jsou nádherní. Neodolávám a fotím se jedním z nich. Svatí muži posedávají kolem řeky a vykonávají  své každodenní rituály. Většinou mají kolem sebe pár osobních věcí, knížku, konvičku na čaj a stočenou bavlněnou tkaninu do které se v noci zabalí. Netrvá to dlouho a už máme na čele tečku a Jana dokonce lotosový květ natisknutý od podomního prodejce.  Ptám se po Beatles a chci koupit Bílé album - nemají, neznají. Beatles tady v největší slávě strávili celé prázdniny odloučeni od celého světa meditovali a složili skoro celé Bílé album. Tak alespoň kupuju DVD Hari Krišna. Večer jdeme na procházku kolem Gangy. Prodejci všude nabízejí krásné živé květy, určené buď jako obětiny pro šivu, nebo na posílání v malých kalíšcích po vodě Gangy. Tady se všechno uskutečňuje na zemi. Prodej i výroba. Sledujeme rituály omývání těla i praní prádla. Vylézáme po schodech do restauračky na břehu a s krásným výhledem na stmívající se Gangu si dáváme večeři. Krásnější noc jsme si nemohli přát.

Ráno všude kolem lívance od krav a zápach lidskych výkalů. Pro nás je nepochopitelné, že pánský pisoár je přímo na ulici a do kanalizace zcela jistě napojen není. Odpadky se házejí za plot a v lepším případě se občas zapalují. Tady v Indii je Vyměšování přirozené a děje se VŠUDE. K řece míří i spousta krav a býků, kteří se tu potulují a mají všude přednost. Samozřejmě jdou i po schodech ghátů a koupou se. No a samozřejmě vyměšují. Kolem vztávajících Sádhuy (svatých mužů) jdeme na snídani. Jíme jejich jídla,  chutnají nám a jsou levná. Dobrý oběd za 60 Kč. Střevní potiže nebyly nijak velké a třetí den již bez potíží.  Snídáme na břehu v malém bufíku. Všichni si dáváme I čaj se zkaramelizovaným cukrem a mlékem.  Městečko se probouzí a malé školačky míří do školy. Většina žen nosí na hlavách velké koše. Jejich vzpřímené držení těla mne uchvacuje. Po procházce hlavní ulicí a kolem probouzejících se poutníků  rozhodujeme a bereme bílé Taxi a jedeme k hinduistickému chrámu do hor. Měl jsem prvotně v plánu návštěvu nějakého ašrámu a zaplatit si hodinu hathajógy, výlet nakonec zvítězil. Čas je prostě náš nepřítel a musíme neustále licitovat co je lepší. Ganga pramení v nedaleké ledovcové jeskyni, je chladná a bíle nazelenalá. Potkáváme rafty na Ganze, která je zde prudká a s mnoha peřejemi. Kolem silnice fotím opice. Řidič mne nabádá abych nevystupoval z auta. Opice jsou drzé a mohou I pokousat. Výhledy jsou krásné, ale všude je bílý opar. Nádhera. Myslel jsem si, že uvidíme nějaké osmitisícovky (do Kátmandů je to vzdušnou čarou asi 50 km), ale opar je velmi hustý a nejeví žádnou tendenci zmizet. U chrámu je překvapivě mnoho poutníků, nádherná atmosféra a kouř z vonných tyčinek. Udělali jsme moc dobře, že jsme sem jeli. Na zpáteční cestě z hor a krásného údolí se koupeme v chladné vodě malých vodopádů. Po výletě odpoledne nasedáme na místní autobus a za 136rup jedeme zpátky do Delhi. Na vlakovém nádraží nestíháme vlak do Varanasi ve 23,05 a místní cestovka nám hledá na internetu dalši a další spoje. Vše obsazeno, tak nám nabízí, že zařídí zlatý trojúhelník (Agra,Jajpur,Delhi) a nemusime se o nic starat. Za 300$. Než jsme pochopili, že všechny spoje jsou plné protože on chce, uběhly 4 hodiny.  Pro všechny jsem blbec, když se ostatní snažím říct, že zde jenom ztrácíme čas. Jsou 3 hodiny ráno. Úplně zbytečně jsme zde strávili noc a unavení jdeme sami (konečně) na místní autobus na autobusové nádraží, (rikšou v noci) a asi dvě hodiny čekáme. Luxusní autobus je připraven, ale odjíždí až v 7 hodin ráno. 500m od nás je Brána Indie, jdeme tam a smečka rozdivočelých psů nás nutí  k taktickému ústupu. Stále je tma. Michalec všechny přemluví abychom rikšou přejeli na druhé autobusové nádraží, změnili plán a jeli do Agry.  To znamená, že si necháváme stále otevřená dvířka a pokud to půjde pojedeme do Varanásí. Ty hajzlove (rikši) nás vozili rikšou od jedné cestovky ke druhé (v noci) a nutili nás abychom cestovali s nima za trojnásobek ceny. Tady město nikdy nespí. Na správne nádraží nás prostě necbtěli dovézt a taky nedovezli. (Michalcova vina, ale nikdo ani nepípne!) V noci a bez pomoci jsme byli úplně bezradní a naprosto v rukách těch ničemů.

16/3 Nakonec ráno nasedáme a jedeme. Stejně s nima, ale za dobrou cenu. Již nikdy více. Copak jsme tak neschopní? V Agře na nádraží už vyplňujeme sami rezervačni formulář a kupujeme listek do Varanasi (42. Na čekaci listine) A hned listek z Varanasi do Jajpuru. Třída SL lehátka. To jsme měli udělat hned při příletu do Delhi. Teď už jsme konečně plnohodnotní cestovatelé. Nasedám na lidskou silou poháněnou rikšu, ale jezdit za prachy je proti mému přesvědčení. Tak rychle sesedám. Ha, ha. Janice by ráda jela aspoň na velbloudu. Po svých je to jistější a nemusíme se handrkovat o ceně. Nejdřív vystupujeme u Agra fort.  Náherná červená pevnost s komplexem přepychových budov a jedním z průhledů už také vidíme v dálce Tádž Mahál. Tady už taky zanechal svou stopu stavitel Agbar, který stavěl Tádž. Několik nádvoří je oázou pro duši i tělo, ačkoli slunce pálí. Tohle musel stavět člověk, který rozuměl kráse i pokoře ze jsoucna.  Po obědě se jdeme ubytovat. Bydlíme 50m od jižní brány Tadž Mahalu.  Večer jdem na světelnou šou v Agra fort a komáři ďobou. Utíkame. I když je to pěkný, a zaplatili jsme 300 rup za osobu. Při snidani v první patře malé restaurace sledujeme provoz na ulici pod námi. Po jídle jsme mezi prvnimi ve frontě u jižní brány. Hezky muži a ženy zvlášt ve frontě. Vstup za 750 rup. Nejdřív obcházíme mramorový palác kolem jezírek a krásně upraveného trávníku. Snažím se vyfotit Tádž s odrazem v jezírku když v tom pustili vodotrsky. Teď už to nepůjde. Jediná hrobka z vnitřních prostor je přístupná a tak bosky jdeme dovnitř. Ještě naposledy se ohlížíme po bělostném skvostu na pozadí modré oblohy. Fotíme všechno kolem. Palác je obložen drahými kameny, které jsou vsazeny do mramoru jako intarzie a vybroušeny do ornamentů a květinových vzorů. Tuhle techniku kolem palace používají nesčetní řemeslníci a nabízejí intarzované truhličky, slony atd … a předhánějí se ve slevách a dorážejí jako vosy. Gigant ve smlouvání Zbyněk také kupuje několik zaručeně rukodělných skvostů z mramoru a vykládané polodrahokamy. Zato Irena si z nabízených drahokamů zasazených do zlata nemůže vybrat. Tím dohání prodejce k šílenství a jdou z cenou tak dolů, ža ani Zbyněk by takovou nedojednal. Irena je neoblomná. Prostě nechci, ať mě nechaj! Před polednem domlouváme rikšu na celé odpoledne za 300rup a jedeme s ním i  do Fatephur Sikri. 15 km rikšou bylo docela očistec. Vzadu namačkané ženské, já se Zbyňkem kolem řidiče snažíce se nevypadnout ven. Rikša dál nemůže, počká na nás, a tak dál najímáme koňskou drožku a znovu v pěti naskládáni jeden na druhého. Tohle je fotka jenom propagační. 54m vysoká hlavní brána do opuštěného města je impozantní. Výšku ještě zdůrazňují strmé schody před branou. Taky ji stavěl Akbar. (jako Tadž mahal). Okamžitě se k nám připojil a nabízel průvodcovské služby nádherný sandokan. Vytahuje fotku nějaké české buchty a že má čechy rád. Palác je rozlehlý a celou prohlídku musíme absolvovat bosky. Někde musíme dokonce přebíhávat, abychom si nepopálili chodidla. Uprostřed umístěná hrobka je impozantní. Fotit můžeme bez blesku. Abychom zachovali dekorum, máme na hlavách pokrývku. Na konci prohlídky po rozpálené dlažbě, kterou jsme museli absolvovat bosky na nás chtěl ukrutně velkou odměnu.(asi 500rup) Dáváme mu stovku, obouváme boty a jdem. Cestou zpátky zastavujeme u krásných domečků uplácaných z hlíny. Po první fotce se z vnitřku vyřítilo několik domorodkyň s kojenci v náručí a hned abychom je fotili a dali jim něco málo peněz. Jakmile jsem vytáhl bankovku, už na mě viselo několik dětí a ze strachu o holý život se hned dáváme na útěk. Ha, ha.  Ještě krátká zastávka v Malém Tádž mahálu,to je hrobka Itima Duduaha kterou  nechala vystavět jako šperkovnici jeho dcera. Všechno v malém, ale skvostné. A zase rikšák, že nás doveze k cestovce kvůli lístku z Goii do Delhi. (to už myslíme hodně napřed). Chtěl za listek dvakrát tolik!! Znovu jsme zbytečně promeškali několik hodin vysedáváním v cestovce. Z dlouhé chvíle fotím krávy. Na poslední chvíli nasedáme na vlak. Ze čtyřicátýho místa čekaci listiny jsme postoupili na dvanáctý!!! Takže jsme bez lehátka, ale nasedáme. Stojíme v uličce a čeka nás 12hodin vlakem. Je před svátky a vlak je narvaný k prasknutí. Děti I dospělí leží na zemi v uličce I v kupé. Projít se dá jen velmi obtížně a opatrně, aby se nešláplo někomu na hlavu. Ale tady v Indii se asi s nějakými ztrátami počítá. (legrace) Naši černí spolucestující rozkládají lehátka a my si s prosebnym pohledem usedáme do jejich nohou. Předtim jsme měli strach, že to bude opačně. Po čtyřech hodinách se uvolnilo a už ležíme všichni (po dvou na jednom lehátku.) jaká nádhera! 

        Ráno už je vlak poloprázdný a jsme ve Varanasi. Na nádraží klasický mumraj a hlava na hlavě. Indové, pokud je na zemi kousek místa, tak uléhají a je jim jedno do čeho. Takže malé děti I dospělí leží hlavou v odpadkách, nebo v prachu. Pro nás nepochopitelné. Ráno všichni vstanou a jdou dělat očistu těla a všichni si čistí I zuby. My hned jedeme ke ghatum a ubytováváme se za 300rup. Nahoře na terase našeho “hotelu” jsme se dobře najedli. Jsme asi 30m od Join ghatu. Procházíme přeplněnými ulicemi a spoustu obchodů prakticky s čímkoli. Tady se dá sehnat ůplně všechno, tak nepřekvapí ani obchod Bati. Hlavní kremačni ghat Manikarnika je 100m proti proudu. Pomalu procházíme skoro čtyřicet ghatu kolem zde ubytovaných sádhuy, svatých mužů, a večer v  sedm začínaji Ganga arti. Zpěvy a ohňová šou. Fotime, natáčíme a z dálky pozorujeme kroutící se ohořelá těla v ohních. Zbytky pohřebních nosítek a pentlí se povalují všude kolem a dotvářejí atmosféru.Tady je nebožtík zabalen ještě do zlaté látky. Živí sadhuové spí na schodech zabaleni do dek.  Unaveni jdeme taky spát

      a ráno v šest jsme na lodičce s vrzajícími vesly (Cháron) už zase na Ganze. Velké delfínovce, kteří tady žijí, se nám nepodařilo zahlédnout. Dívenka si přisedla do lodky a nakonec nám i prodala několik kalíšků s květinami na poslání po vodě. No a po nějaké chvíli už u nás byl další prodejce na své loďce. Z loďky vysedáme až na konci ghatů kde je nakloněná stůpa, která se postupně propadává do vody a zpět jdeme úzkými uličkami starého města podél Gangy. Město je napěchováno lidmi a kolem všechno troubí, křičí a gestikuluje. Stoupám si doprostřed křižovatky a snažím se pochopit jakým pravidlem je řízena. Nepochopil jsem, ale funguje to. Procházíme znovu pěšky ghaty a sledujeme kremační obřady. Kolem nás se s hlasitým předříkáním a zpěvem nese na lehátku z bambusu nebožtík zabalený do zlatého brokátu. Kolem pobíhá asi 20 příbuzných. (vždycky jsem si myslel, že na poslední cestě bude doprovázet zesnulého mnohem vice lidí.) Tělo I s lehátkem donesli na kraj Gangy a tam ho celého ponořili do vody. Potom poponesli lehátko těsně na břeh a vrchní brokátovou látku odhodili do řeky. Kolem těla se vystřídali všichni příbuzní a vodou z Gangy mu polévali čelo. Vrchní topič zatím připravoval již roztopenou hranici tak, aby měla dostatečný žár na uložení těla. To trvalo asi hodinu. Tělo se na hranici klade tak, aby se nekroutilo a zatěžuje se ještě neohořelými špalky dřeva. Jdeme dál a sledujeme další a další hranice. Zvědavost nám nedá a po schodech se jdeme podívat na elektrické krematorium, které zde vybudovalo společenství na ochranu životního prostředí Gangy. Vrchní topič nás rád provází kolem velké pece. Moc turistů o tohle zájem nemá a tak je rád za každý zájem. Venku u kremačních obřadů se fotit  nemá a jsou všude cedulky se zákazem. Už jsem takový a tak fotím potajmu s foťákem u pasu. Snad z toho něco bude. Když už se obracíme na zpáteční cestu a začíná se šeřit, připojí se k nám jeden z obřadníků, krásně pomalovaný a oznamuje mi, že mě viděl jak fotím a že mám s ním jít na policii a že budu muset foťák odevzdat na polici a I tak budu mít špatnou karmu a budu potrestán. Nechtěl jsem mít nepříjemnosti, strčil jsem mu do ruky 100 rup a ať nás nechá jít. Tak nás nechal. O čtyři dny později se jeho prokletí vyplnilo a já jsem při přenášení fotografií na internet najednou na obrazovce monitoru uviděl hlášku o napadení virem. Na mé kartičce nezůstala ani jediná fotka. Asi to tak má být. Večer znovu procházíme ghaty a čekáme na zahájení Obřadu na oslavu Gangy. Znějí zvonky, hoří vonné tyčinky, vše je nádherně osvětleno a po vodě plavou male kalíšky plné květin a hořící malým plaménkem. Atmosféra je neopakovatelná a kdo by si za totáče pomyslel, že tohle někdy uvidíme. Možná jsou to stále ještě komoušové, kteří v nás uchovali tu utajenou radost ze svobody a nepopsatelný vnitřní pocit blaha “že jsme tu”. Chápou tohle naše děti, kteří  totalitu berou jako dávnou minulost? Máma s miminem nás žádá o příspěvek na sušené mléko pro dítě. Za rohem kupujeme celou krabici.  Navečer jsem obřadně provedl koupel celého těla v Ganze. Jana všechno natáčela.

Bohužel zůstane jen ve vzpomínkách. A vadí to?

      Vstáváme brzo a dopoledne rikšou za 300 kolem pěti chrámů a do Saranath. To jsem již oblečen do Indického. Nedalo se fotí v krojích a tak se s Janou také necháváme fotit. Fotek je spousta, jemonže patří mezi ty ztracené. Slunce žhne jako vzteklé. Nakonec Saranath. Asi 20 minut rikšou.Tohle bude jediné poutní místo, které navštívíme. Zde budha poprvé kázal k hrstce svých žáků o středni cestě nirvány. Je tady živo, žádna oáza klidu, jak praví průvodce a ani budhistů tu neni mnoho. Proč by taky, když v Indii jich je jen 5%. Večer se řítíme na nádraží s vidinou již zajistěného lehátka a spravedlivého odpočinku. Šok. Na ceduli u našeho vlaku do Jajpuru je napsáno canceled. Prostě vůbec nepojede! Zbyněk vraci zbytečný lístek a já letim shánět volný lístek bez místenky kamkoli. Nejprve chci do Khajuraho (kamasutra) a pak to už podruhé vzdávám a kupuju do Agry, když slyším, že odjíždí za 10 minut. Opuštěný chrám už asi na vlastní oči neuvidim. Vlak už se rozjížděl a tak naskakujem. Je to první třída, průvodčí si nás nevšímá a po půl hodině pikolík začína roznášet ložní prádlo. To se nám líbí a začínáme si myslet, že na to máme nárok. Z toho nás dostal průvodčí po hodině spaní jako v bavlnce. S kyselým ksichtem připlácíme šestinásobnou cenu a už to nebylo takové.

     Znovu v Agře jsme ráno v šest. Je svátek holi, všichni jsou zmalovaní a nikdo nedělá. Autobus ani vlak nejede a tak za 4250rup bereme taxi do Jajpuru. Jedeme téměř prázdnou dálnicí, asfaltovou!! a za pět hodin jsme tam. Cestou nás musel taxikář ochraňovat aby nás Indové pobíhající po dálnici taky nezmalovali. Okružni jízda rikšou kolem Hava mahalu a Vodniho paláce a už nás vezou do výroben (maji z toho provizi). Hedvabi, kameny a nakonec nakoupime i něco málo perel. Slavnosti slonů byly v pátek, teď je sobota a po slonech ani památky. Na naši žádost nás rikšák dováží do stanice slonů. Mezi nízkými domy se krčí přístřešek pro  TŘI !! slony. Jsou hezky pomalovaní a u toho většího se fotíme. Už je zase tma a nám se ještě podařilo sehnat lehátka do Udajpuru.

 Jajpur je 12mil město a najednou relativně čisto a skoro Evropa. Samej obchod a všude náhončí prodavačů. U Hava Mahal kupujeme vstupenku na celý den za 300rup. Takže ještě Observatoř, City paláce a rikšou do Ambéru. V překladu vysoko. A hned na nás rikšák zkouší, že je to mimo město a musíme platit víc. Berou nás tady na hůl víc a víc. Zbyňkova navigace nám dává taky hezky zabrat. Ukazuje 25 km vzdušnou čarou. Tak platíme 400rup za rikšáka a jedem. Po pěti minutách vystupujeme. Bylo to za kopcem. Ještě že jsme sem jeli. To určitě stojí za to, a kdo jede do Jajpuru - klidně může všechno vynechat a jet hned tam. Kolem celé pevnosti je vodní příkop, ale spíše jezero a stoupáme nahoru na první nádvoří. Kolem hradní stráže a v poledním vedru stále nahoru. Rozhled na celé město a střechy domů. Proto má v názvu vysoko. Spousty nádherných budov a zdobených místností propojených navzájem chodbami a ochozy s výhledy do vnitřních zahrad, nebo naopak výhled z hradebních zdí na město kolem. Irena mne zachytila jak lovím záběry. Prostě nádhera a lidé, kteří tohle obývali museli být náruživými uživateli života. Dříve se museli umět dobře narodit a být mezi vyvolenými, dnes to má možnost kde kdo, ale kde kdo to neumí.  Večer sháníme lístek do Udajpuru, kde se máme sejít s Babi našeho kamaráda Honzy. Hned ale musíme zajišťovat lístek do Mahmadu, odkud podnikneme výlety do skalních měst Ellora a Ajanta. Jízdenka je na  20,00 hod večer, bohužel,  a tak můžeme strávit v Udajpuru jen celý den a večer musíme dál. Udajpur na nás udělal ohromný dojem a překvapil čistotou. Díváme se na Vodní palác, procházíme Městský palác na břehu a procházíme několik stup. Tady jsme svědky obřadu a atmosféra je včetně zvonků, modliteb a čmoudu úchvatná. Vevnitř fotit nesmím a tak obcházím kolem a fotím jak vzteklej. U brány k jezeru je hudebník a zvuky, které vyluzuje na nádherný smyčcový nástroj mě přitahují. Kdyby to nebylo tak velké, je to moje. On to poznal a neustále za mnou pobíhá a slevuje. Já jsem neoblomný, ale mrzí mě to. V jedné z cestovek nám boreček nabízí docela levnou letenku z Goii do Delhi 6100 rup. Uvidíme, třeba cena bude časem ještě výhodnější. Odpoledne bereme rikšu a jedeme za Babi. Krásná asi 70ti letá kultivovaná žena nás vítá u vchodu a už máme na čele čmouhu a koušeme jakýsi keksík. Sedíme na gauči v rozlehlé dvouposchoďové vile s krásně upravenou zahrádkou. Potom Babi bere auto a my s ní nasedáme a jedeme do ulic navštívit školu. Přiznám, že jsem byl docela napnutý, jak si poradí s mumrajem na ulici. Babi rozvážně a v pohodě, se sklopenými zrcátky dojela ke škole a v pohodě zaparkovala. Teď už vím, že lze v tomto provozu jet a dokonce bez nehody. Ne, že bych Babi podceňoval, ale ukázala, jak si lze zachovat rozvahu i v nejzapeklitější situaci. Sklopená zrcátka mají svůj význam. Je prostě lepší je sklopit, než o ně přijít. Nakukujeme do tříd a procházíme školu a už musíme spěchat na vlak. Do Mahmadu na lehátkách si trochu odpočíváme. Pak ještě kousek do Aurangabádu 200km to jedeme dokonce úplně bez lístku a ve 3. třídě jenom z domorodci stojíme opřeni o ostatní a já vylézám pod strop a sedím někomu v nohách, prostě narváno. 3 hodiny se daly vydržet.

        V Aurangabádu jsme v 5,00 hod. Při rozednívání rikšou objíždíme  hotely, ale všechno kolem 600rup a špína. ( Objížděl s námi v okruhu 300m od nádraží, to jsme zase trochu nezvládli ). Rozhodujeme se vzít taxi za 1400 rup a mažeme do skalních chrámů v Ajante asi 200km a hned potom zpátky do Ellory asi 70km od Aurangabádu. Musím říct, že jsem viděl chrámy v Egypte, Itálii, Řecku a to všechno proti tomuhle není nic. Kdo jede do Indie. Musí to vidět. Po cestě pozorujeme zemědělce při práci a krajina kolem je fantastická. Každé políčko je obděláváno, ale technikou jako před dvěstě lety. Chtěl jsem napsat sto lety, ale to by nebyla pravda. Potenciál země je obrovský, vždyť taky skoro uživí víc jak miliardu lidí. (druhý nejlidnatější národ světa). Cestou se stavujeme na snídani a v Adžantě jsme 10 hod. To se nám podařil husarský kousek a zatím nám čas přeje. Kaňon se skalními chrámy leží osamocen a není divu, že byl dlouho zapomenut. Dovnitř se chodí bosky, ostatně jako skoro všude. V potemnělých sálech, kde nesmíme fotit s bleskem jsou krásné malby s výjevy ze Šivova i Budhova života a je to impozantní. Jak je možné, že mniši měli takový cit pro skloubení maleb a sochařské výzdoby v jednotlivých sálech. A navíc zde docházelo k soužití jednotlivých náboženstev v průběhu 200 let, kdy se tohle hloubilo do skály. Taxíkem do Ellory se nám zdá cesta nějak dlouhá, řidič totiž trochu zabloudil a už jsme tam. Z prostranství před hlavním chrámem, který jako jediný je pod širým nebem, celý obklopen skálou s vyhloubenými sály. Tohle je prostě úchvatný. Tady jsem udělal asi 200 fotek. To je jedna z nevýhod digitálu. Nikdo je totiž nikdy nebude prohlížet. V úmorné vedru pokračujeme podél skály do dalších chrámů vyhloubených do jejího nitra. Ještě se s námi chtějí fotit Indické gymplačky a už jsme zase v taxíku, podřimujíce a unaveni z celého předešlého cestování. V Aurangabádu jsme večer a snažíme se sehnat lístek do Bombaje, odkud za tři dny máme místenku do Goii. Měl jsem nápad sehnat nějaký jiný spoj, třeba autobus, který by nás dopravil do Bombaje dříve a potom zase nějaký jiný spoj mnohem dřív do Goii. Na autobusák jsem nedošel v tom dusnu a špíně a osamocen, ale našli jsme hotýlek ve kterém můžeme přespat. S Janicí si ve vedlejší restauračce při svíčkách dáváme dobrou večeři.

Ráno s Irenou sháníme lístek do Bombaje a taky se nám podařilo sehnat lístek z Bombaje do Goii mnohem dřív, než který už máme. I vlak jede mnohem rychleji. Tak ten starý rušíme a jedeme. Kupodivu nám strhli za zrušení  rezervace mnohem víc než píšou. (asi 150 rup). Je to za pět jízdenek, tak žádný drámo.
Mějte se fajn, tady je už nesnesitelné vedro a jsme z toho dost hotoví. Do Bombaje přijíždíme už skoro navečer. Přestup na jiný terminál nádraží jsme zvládli díky Zbyňkově navigaci perfektně. Nechápu, jak to lze nalézt v tomhle zmatku, prachu, smogu a mumraji lidí, kteří někam jdou každý jiným směrem. Přejít přes lávku nad kolejemi, kolem rozestavěného viaduktu, projít tržištěm, přes nechráněný přejezd, který nikam nevede, a pak jako zázrakem (díky navigaci) se octnout na správném nástupišti. V Bombaji máme 3 hodiny volna a riskujeme výlet na pláž k moři. Snad se nám podaří vrátit se včas. Ještě není úplná tma, když jsme na nejkrásnější pláži Bombaje. Na pláži Chowpatty. Naše první setkání s Arabským mořem. Pravda moře není nejčistší, lidí plno, ale zapadající slunce nad hladinou bylo nádherné. Já a Zbyněk jsme se samozřejmě koupali.

Cesta do Goii k moři byla fajn. Po nástupu do vlaku jsme zalehli a ráno nás probudilo až sluníčko. Celý den jsme se povalovali střídavě na horních lehátkách, fotily krajinu z vlaku, až jsme navečer dorazili do Goii. Tam už na nás čekala fronta taxiků i s připraveným ceníkem do všech destinací. Vybírám podle paměti pláž Palolem. Je nejjižnější a potom se třeba může pomalu přemísťovat nahoru směrem ke Goe. Tohohle rozhodnutí jsme nikdy nelitovali. Taxikář nás dovez dokonce až skoro k moři do chatiček Sea viev. Jsme v chatičkách na asi metrových kůlech zatlučených do země. Vše vyrobeno z bambusu a komfort tomu i odpovídá. Jsme spokojeni. Moře je od nás asi patnáct metrů a proklatě HUČÍ. Tady bude už jenom leháro. Však si ho taky zasloužíme.

 Procházky po pláži, prohlídka restauraček (je jich tu asi 30 a jsou ukrutně levné), prohlídka obchůdků schovaných pod palmami na břehu, to je teď naše práce. No a samozřejmě rybáři. První den si ale dávám za 150rup steak z krávy. Pokud zde potkáte domorodce, tak něco prodává, nebo vaří, nebo něco někam nese, nebo je rybář. První den docházíme až na konec pláže, kde je malý ostrov a restaurace v zálivu. Naproti je jezero a kolem bujná vegetace tropického pralesa. Všude něco píská, kváká a lítá. (ptáci) Hrdě nás upozorňují na ledňáčka s modrou náprsenkou. Tenhle ptáček je i na etiketě piva, Kingfischer, které za 70 rup kupujeme. Najímáme lodičku a jedeme na krátkou projížďku po jezírku. Doma u chatiček jeden z našich spolubydlících maluje jednu z podob bůžka štěstí Ganéši. Janice nemaluje, jen se zubí.
 Druhý den jdeme zase vlevo asi 1km po pláži. Chatičky na pobřeží jsou jako korálky, ale stěhovat se nebudem. U mladé Indky kupujeme řetízek na kotník nohy. A už zase zapadá sluníčko.

třetí den u moře kupujeme výlet lodičkou za delfíny. No delfin, no many. To je slibné. Třeba nebudeme muset platit. Jenže delfíny jsme viděli a taky platili. Asi tři delfínci se kolem nás vynořili, udělali lopinku a zase zmizeli. Na pobřeží nás přilákal zvuk bubnů a podivné zvuky. Ind s propíchnutou tváří se bičoval před zraky kolemjdoucích a jeho žena na buben vytvářela ty podivné zvuky.

Ráno jsme si domluvili taxi a jedeme v 6 hodin do Anjuny. Za necelá dvě hodiny jsme tam. A zrovna máme štěstí, začínají vyhlášené středeční trhy.