Brazilie 23/2 – 17/3 2009 Přiletíme do Ria a nemáme nic zajištěno. Jenom letenky za dobrou cenu 10300Kč se všemi poplatky, a do odjezdu zbývá celý měsíc. To se nám ještě nepovedlo. Absolvujeme očkování proti žloutence A i B, tzv. kombinované. 3 dávky po 1470Kč, to je nářez. Druhý den ještě povinné očkování proti žluté zimnici. Cena 650Kč, ale jenom  jedna dávka. Zaplať pánbůh. Je měsíc do odletu a Jana po reakci na očkování ulehá s horečkou.

Kol  23,00 odjezd do Mnichova a letime. V Madridu přesedáme do poloprázdného airbusu, koupili jsme si totiž lehátkovou upravu a nevěděli jsme to. V Madridu jsme přestupovali a bylo to docela drama. Asi 20 terminalu spojených metrem, ale značení piktogramy funguje a tak po dvaceti minutách v pohodě. Zato po 10ti hodinach letu kolem nas obloha začala čarovat a nám bylo jasné, že v Riu přistaneme za tmy.  Na informacích asi šedesátiletý seladon pro nás vyhledal velmi levný hotel na tři dny. Odmítáme nabídky taxíku v letištní hale za 80 Rs a usedáme venku, v prádelně za 55. 1 Real je našich 10 Kč. Kolem je tma jak v ranci, na místních hodinách 21,00 a nic jiného nám nezbývá. Jedeme úplně vylidněným městem a přepadá nás strach. Na ulicich jenom auta a nikde ani človíčka. Je to jako v amerických filmech po tom třesku. Kdesi nad námi ve tmě Kristus spasitel a my ho budem potřebovat. Jsme u našeho hotelu a kolem kupodivu davy lidi. Všichni tanči a hlučí. Schovávám foťák do kapsy a vyrážime do noci. U laciného stánku spatřuji nápiscaipirinha“ a poroučím první za 4Rs. Po třetí rundě ještě za 2Rs špejlinabodaným masem a nakonec ještě jednu rundu. Nápoj je s třtinovým rumem, hrst limetek a třtinový cukr. Zvláštně kyselý, trochu trpký a dobrý. Ráno  trochu bolela hlava. Takhle to vypadalo, když jsme končili. Na nejbližší pláž je to asi 200 metrů a jsme na plaži Flamengo.Za námi homole cukru a jsme uprostřed prospektů z Ria. Kousek od vnitrostátního letiště. Každých pět minut se nad zálivem otáčí startujici letadlo. Nijak nás to neruší a jdem do chladivého oceánu. Voda není nijak čistá, ale osvěží. Mezi domorodci uléhame pod palmu do stinu. Upozorňuji nás, nejsme pod palmou, aby na nás nespadl kokos. Za 2,5Rs je náš a je osvěžujici. Dvě piva po 2Rs a je za námi příjemné dopoledne. V poledne dojídáme svoje zásoby a jedem autobusem na plaz Ipanema. V autobuse jednotné vstupné 2,2Rs a jede asi 30min. Na plazi jsem tolik lidi a slunečníku ještě v zivote nevidel. Za 3Rs mate slunečník a dvě křesla. Berem jenom slunečník. Při návratu z more, kde je výhled na širou dálku a tím pádem i vlny (asi třímetrové). Vladěna se vrhá do vln, jsem opatrnější, plavu za ně a nechám se jenom houpat. No a při návratu z vody marně hledáme ostatní mezi tou spoustou lidi. Ne že by všech 8milionu lidí z Ria bylo na pláži, ale je jich tu určitě půlka. Domorodkyně opravdu nosí jenom malé plavky a na kyprých tvarech je to někdy opravdu málo. Celkový pocit je ale dobry. Ha, Ha. Po příjezdu na hotel vyrážíme do ulic mezi dav tančícich a jásajicich domorodců. Turistů je tu málo. Vladěna se ujímá iniciativy a fotime, fotime a natáčím. Na každým rohu je bufet,  Je konec karnevalu a vladne tu lidove veseli. Jedina Jana neustale ostrazite kouka kolem sebe a hleda potencionální násilníky. Je to na fotkach videt. Treti den. Je 25.2 , rano pisu kousek deniku, potom jdem na snidani a jedem autobusem na vrcholek zvany Corcovado, v překladu Hrbáč se sochou krista spasitele. Protože šetřím baterky, chci fotit až nahoře a teprve ted zjištuji že jsem nechal pamětovou kartičku v notebooku. Průšvih jako barák, ještě že to nezavinil někdo jiný. Neumim si představit co bych mu udělal. To je něco vic jak scifi. Mažu fotky z vnitřni paměti a něco málo fotek nakonec bylo. V podstatě odtud má fotky každý, tak co. Ke kopci 710m vysokému jsme dojeli autobusem a pak lanovkou za 36Rs. Taxikáři kolem poletují jako mouchy, ale pro čtyři i se zastávkami nechtějí jít pod cenu zubačky, Volíme raději zubačku. Nahoře nás přivítala čtyřčlená kapela se Španělskejma rytmama a už v tom zase lítáme. Jsme prostě v Riu. Odpoledne já a Jana dobry oběd v místním baru za 10Rs pro jednoho s přílohou a jednim pivem. Krátka návštěva na Praia Flanego. V průvodci se piše: nedá se koupat pro špinavou vodu. Mají pravdu. Osvěženi  jsme potřebovali a po půl hodině vyrážíme na starou železnici a viadukt ke svaté Tereze. Nevyužíváme metro a po půl hodině chůze podél stěn domů kde je alespoň trochu stínu, je před námi dvouposchoďová klenutý viadukt známý ze všech fotek. V reálu trochu zašlý. Hledáme kde nastoupit a když jdem do kopce a  před námi zvláštní atmosféra a kolem žádný chodec, vracíme se a jdem rušnější ulicí. Protože jsme došli až do Centra procházíme kolem divadla a všech pamětihodností uprostřed mrakodrapů. Jana se stále jenom češe. Ha. Ha.Na každých padesáti metrech je auto s policajty a každých 30 sekund projíždí obrněný transportér ulicemi. Musí jich tu být tak 200. Obrovská vietnamská tržnice je prázdná a jestli je to ta o které píše průvodce, raději se ji v sobotu vyhneme. Jdem do kopečka do kláštera sv, Kateřiny. A účastníme se kázání. Poklekáme před obrázkem svaté rodiny a obdivuje původní vybavení kostela. Stanice původní tramvaje z roku 1810 je značena velmi špatně a po mnoha a mnoha dotazech jsme na místě. Asi půl hodinová fronta a jedem. Tramvaj je určitě původní a je s podivem, že stále jezdí. Jízdné je 0,6Rs a během chvilky jsme na viaduktu. Pod námi propast a lidé vzrušeně hučí. Šplháme do kopce a vidíme krásné, ale zašlé uličky kopcovitého Ria. Už se stmívá a  je tma. Myslel  jsem, že vystoupíme na konečné a sejdeme z kopce do naší čtvrti, ale ven z tramvaje by se odvážil jen šílenec. Jak je to obrovský rozdíl a krása,  procházet se uličkami Prahy za letních nocí a neobávat se přepadení. Tady furt i v noci  30 stupňů celsiových a občas příjemný větřík. Na dusno a prádelnu jsme si docela zvykli. Takže platíme zpáteční jízdné a jedeme zpět. V centru za tmy hledáme rušnější ulici a zastávku autobusu. Tady už si musíme dávat pozor. Jsme u hotelu a v relativním bezpečí. V restauraci, kde 10dkg čehokoli stojí 3Rs, vybíráme z bohaté nabídky. Já si dávám obalovanou rybu a tři plátky hovězího v tmavé omáčce s trochou salátu za 6Rs. O jídle už se dál zmiňovat nebudu. Dá se zde jíst a pít, co hrdlo ráčí a je to dobré. Včetně ceny. Na kvalitu ubytování v cenové relaci, kterou jsme my zvolili už takovou chválu pět nemohu. Jsme v hotelu, který musel být nádherný v 19. století, ale od té doby neproběhla žádná rekonstrukce. Ani na pokoji. Spíme za 400Kč na osobu a máme klimatizaci. V prospektech by jste marně u tohoto hotelu hledali hvězdičku. Pokud  by po stěnách běhaly ještěrky, tak je to na stejné úrovni jako Thajsko za 200Kč. V ceně ale máme snídani. Ovoce, pečivo, kávu  šunku  a sýr. A na pokoji ledničku.  Je čtvrtek třetí den. Fotím baráčky vmáčknuté mezi paneláky. Platíme hotel, já dopisuju deník a ve dvanáct opouštíme hotel. Pro ostatní cestovatele: hotel  Riazor,  Rua de Catete 160. Doma na internetu jsme si zajistili hotel ale až od 26/2 a museli jsme ho objednat na 5 nocí, méně to nešlo. V Riu by nám bývalo stačilo být méně dní. Ale všechno je pro něco dobré. Pojedeme metrem do hotelu Golden Lion hostel, na adrese: Visconte De Silva 55-Humanita. Tady bude ubytování za 360Kč a snad lepší. Budeme blíž pláži Copacabana. V internetové kavárně píšu deník a skypem mluvím s Vrchlabáky. Všechno jde jako po drátku a oni doma vidí naše spokojené kukuče. A teď to začalo: hotel marně hledáme. Okolní obyvatelé tvrdí, že už je dlouho zavřený. Nenechávám se odbýt a na uvedené adrese po hodině chůze s báglama ve 35 stupních horkem rozpálém Riu nacházíme polorozbořený dům a rezavou branku, která jde kupodivu otevřít. Uvnitř nikdo a po desátém zavolání z jedněch dveří vychází zfetovaný mladík. ukazuje mi pokoj ze kterého rozespalý právě vyšel. Věci a oblečení náházené na zemi a madračky položené na podlaze. Já snesu hodně, ale do tohoto pokoje bez větráku, ledničky a bez postelí a evidentně deset let neuklízeného jít nechci. Zkouším ještě sjednat slevu z ceny, ale ani to nejde. Chce na nás 360Kč za osobu a že prej uklidí. Je kolem třetí odpoledne a na rozmýšlení není moc času. Když už mi teče do bot, bývá ještě jediná záchrana nasednout na autobus a jet. Místní dopravou hodinu na autobusový terminál. Tady kupujeme jízdenku do Angra dos Reis. Asi 350 km po Kosta Verde to je zeleném pobřeží. Vpravo kolem nás tropický prales a vlevo pobřeží s tisíci ostrůvky a ostrovy. Kouzelná cesta i s malými vodopády. Prolistovávám lonely planet průvodce a hledám levný hotel. Kniha je z roku 2005 a jak se zdá ceny šly nahoru. Hotel za 15 dolarů je nejlevnější. V Angře jsme za úplné tmy. Taxikář říká, že do vybraného hotelu dojdem pěšky. Je stále 30 celsia a na hrbu bágly. Náhodou jdem kolem turist info a mají otevřeno. Chcem nejlacinější hotel. Usměvavá brazilka nám nabízí nejlevněší za 120 Rs pro dva. To nechci. Ukazuju ji adresu námi vybraného hotelu, přikyvuje a říká že je za 60 pro dva. To už by šlo. Dokonce tam i zavolala. kolem nás naprostá tma a tohle byly nervy. Hotel je mnohem, mnohem horší než Riazor v Riu, nemá ledničku a u stropu jenom větrák. Bez snídaně. Zaplať pánbůh aspoň za to. Večeře za 2,5Rs deset deka a je pátek ráno a jdem si koupit snídani. V dálce je vidět ostrov na který vyrazíme. Jana vidí nápis pokoj za 40Rs. Donutíme Vladěnu s Anežkou sbalit věci a stěhujeme se. Hotel Ritiz. Na pokoji je dokonce lednička a tím pádem chlazené alkoholické drinky. Tohle snad přežijem. Pokojská když vidí naše utrápené obličeje, přináší větší větráky. Vyrážíme na pláž. Před námi malý ostrov zarostlý bujnou vegetací a plný velkých ptáků. Tohle byl sup. A jsou tady ještě Kormoráni s tenčími křídly a bílé volavky. Jana nachází kouzelnou rybku, ale je bohužel hluchá. Ta rybka. Na ostrov se dá přebrodit po písečné úžině asi po pás ve vodě. Anežka padá na kluzkém kameni, ale přežila. Jsme na malé písečné pláži s několika domorodci. Tady vzduch 37 a voda 36. Kafe. Místňáci jsou přívětiví a usměvaví. Vladěna se snaží šplhat po lijánách. Jana zase adoptovala pár černých capartů. Teď jsme v Brazilii. Večeře, alkohol a hic. Teplota ne a ne klesnout pod 30.  V Angře je o 3 stupně víc a je to hrozný rozdíl. V noci pod větrákem, nahatý, ale nic naplat.  Hic. Je sobota ráno, dáváme další studenou sprchu a po snídani autobusem na pláž.  Krásné bílé kostelíky jsou všude. Potkáváme první indiány. V autobuse se musí projít turniketem jako v metru, jenže jsou úzké a nedá se projí s taškou. Takže zvednout ruce nad hlavu a břichem zatlačit do železného kolotoče. Děti se musí také přenášet vrchem. Všichni řidiči jsou závodníci a vůbec je nezajímá co vezou. Okamžitě se nepodržet po nastoupení znamená jistou smrt. Následujeme domorodce a sestupujeme deštným pralesem strmě k pláži. 50m široká pláž a pár domorodců. Uprostřed dění  jsme my a jsme v ráji. Kam se hrabe Copacobana. Tady musím udělat malou odbočku. Brazilky jsou trochu macaté a většinou mají i bříško. Po třech dnech pobytu se mi to začíná líbit. Nechci být za úchyla, ale pár fotek z prospektu jsem udělat musel. Tuhle reklamu na černou CocaColu si nechám dobře zaplatit. Tři grácie z Brazilie, vám mohou připadat tlusté, ale já sem z nich hotovej. Jana u pramene stékajícího z kopce pralesa dokresluje naši  pohádkovou pláž. Snažíme se schovávat do stínu a opalování nám nehrozí. I přesto jsme dost spálený. Tady je slunce celý den přímo nad hlavou a pere to do nás. Potom najednou zapadne. Překvapivě už v 7 hod. Vychlazený meloun a zásoby alkoholu končí další den.Tady na malém městě se dá najíst za 1,59Rs za 10dkg. Internet stojí 4Rs za hodinu. Autobus 1,9 kamkoli.Další den ráno jdem kolem kvetoucího stromu a fotka pro Alenu. Kostelík pro všechny. Jdeme k přístavu a s několika domorodci nasedáme na bárku. Lodivod brzy zjistil černé pasažéry a vyhnal nás. Zkoušíme najmout bárku na ostrov, ale ceny jsou 1500Rs, na to  se jen smějeme. Za takovou cenu si můžeme koupit letenku do Brazilie. Potom slevuje, ale je to stále 40Rs na jednoho. Jdeme dál po břehu a hle přístav pro trajekty na ostrov. Cena pomalou lodí 6,5Rs, rychlou 20Rs, ale vyjíždí v 8,00 z Mangaratiby a v 17,3O zpátky také tam. Pojedeme zítra. Za hrozného vedra jdeme dál po břehu a usídlujeme se na první pláži. V dálce ostrůvek, na který jsem musel doplavat. Dvakrát mě křižovaly velké čluny a měl jsem docela strach. Už to dělat nebudu. Pohled z pláže na silnici. Já s Janou jdeme v horku dál na další pláže. Jdeme kolem kapličky ve skále a v dalším zálivu je námořní akademie a hezké domky oficírů. Další krásný ostrůvek a v tom vedru už nemáme sílu jít dál. Tady ve stínu zůstáváme až do večera. Pondělí 2.3.2009 vstáváme brzo a  už 6,30 nasedáme do místního autobusu směr přístav v Mangaračíbě, jak se to čte. Autobus zastavuje na každé mávnutí a cestou vezeme i školáky a přesto divokou jízdou jsme v Mangaratibě až za hodinu. Do přístavu musíme ještě mikrobusem za 2,5Rs. Aerton Senna byl určitě v začátcích řidičem autobusu. S nějakým jeho příbuzným jedeme náš závod s časem do přístavu. Asi patnáct minut. Prohráváme. V dálce vidíme naši loď a plavat za ní je nesmysl. Malinký přístav a trs banánů za 1 real nám pomáhají překonat zklamání. Rozhodujeme se oslovit bárkaře. Za 20 za jednoho jedeme. Cesta trvala 1,4 hod. Kapitán samozřejmě musel bdít nad poklidem posádky. Kousek od nás už je přístavní městečko nejhezčího ostrova Brazilie Ilhe de Grande. ( íle gránž). Při vystupování na nás chtějí za každého 30 a ostatní pasažéři to také platí. To mě dost rozladilo. Za chyby se musí platit. Na první pláži vidíme černý sopečný písek, jaký jsem viděl i na Kanárských ostrovech. V průvodci o tom ani zmínka. Vladěna s Anežkou zůstávají u vody a my jdem podél ostrova zjišťovat ceny ubytování. Na konci pláže trochu do kopce je hezký penzionek s chladným pokojíkem, kuchyňkou a velkou lednicí s televizí za 80 pro dva. Nechce se mi smlouvat a i tahle cena je pro nás moc. Potom jdeme do nitra ostrova k akvaduktu z roku 1815 a ruiny lazaretu z doby osidlování ameriky. Nedaleko je i jezírko s příjemně chladnou neslanou vodou. Snažili jsme se dojít až na - podle průvodce na  nejkrásnější pláž celé Brazilie, ale po dvou hodinách chůze do strmého svahu v pralese, cestu vzdáváme a vracíme se.Tady na ostrově je už více cizinců, ale spíše baťůžkáři, a obchodníci umí trochu anglicky. Za všechno se musí platit, to je jasné, ale tady pro nás moc. S vyhlídkou toho, že budeme muset na pláž dvě hodiny a nebo se koupat tady u přístavu, raději chceme zůstat na pobřeží. Tady na ostrově už další ubytování nesháníme. Koupeme se na pláži a jsme ve vodě i hodinu v jednom kuse a sledujeme jak máme svraštělou kůži na prstech. Musíme mít ve vodě na hlavě čepici, jinak hrozí úpal. Takhle vypadají nohy z černého sopečného písku. Ve skutečnosti se krásně třpytí stříbrnými paprsky. U jednoho domku prodávají za 1,5Rs mražený kokosový krém v igelitu a byl hrozně osvěžující. Naše loď skutečně ve stanovený čas přirazila k molu a mohli jsme jet. Doma jsme byli až v deset. Sprcha večer a ráno znovu a je další den. Odpočíváme a proto  jdem na ostrov s přebroděním ve městě. Vladěna s Anežkou jdou pro snídani, my ještě sháníme směnárnu a internet. Ten minulý nestál za nic a přenášení fotek selhávalo. Internet byl co by dup, zato směnárna, ne a ne. Spousta bank, honili nás od čerta k ďáblu a že nakonec Bank de Brazil. Ale ani tam ne. Ani v Turist inf, ani v jejich cestovce, která je jenom jedna ve městě. Ale poradili (asi šedesátá rada) - hledejte "gambio! Ano. malé okénko uprostřed nejrušnější třídy, kudy jsem prošli stokrát. Je už poledne, na ulici kupodivu hodně lidí, fotím školačky ve stejnokrojích a hned vedle školka, také nosí stejnokroje a končí před polednem. Něco málo jsme pojedli a pěšky na ostrov. Asi 700m se sluncem nad hlavou, bez možnosti plížit se podél stěn mě málem stálo život. Na ostrově kolem našich věcí kroužilo několik černých mladíků a tak raději ještě s jednou černou rodinkou opouštíme ostrov o něco dříve. Cesta vede přes prales na ostrově asi 150m vyšlapanou cestičkou a neměl jsem dobrý pocit. Večer dělám několik fotek rybářů vytahujících sítě z lodi a jeden z nich nabízí noční vyjížďku na Ilha de Grande za 30Rs. Nechci. Vladěna říká, že na Animal planet to ukazovali a je to krásné a dobrodružné. Takovým lenošením skončil další den. Středa 4. března. Baby chtějí lenošit a tak jdou samy na ostrov. My nesedáme na autobus směr Villa Velha, směrem na Paraty. Vystupujeme o dvě stanice dál než minule a jdem dolů na pláž. Kousek vlevo od nás se objevuje v zátoce komplex budov hotelu evropského stylu, lehátka na pláži, bazénky a prolejzačky pro děti, půjčovna člunů, kajaku a td. A neopálení  turisté. Podle řeči Francouzové. Tak tady jsou! Na ulicích jsme jediní turisté a oni jsou zatím zde, chráněni zálivem a vysokou zdí s ochrankou. Na chvilku uleháme na lehátko a během několika minut přišel černý, úhledně ve stejnokroji oblečený domorodec a něco mile vyprávěl francouzsky. Kýval jsem že ano a po chvilce jsme tedy šli. Asi po 300m po silnici směrem zpět je dolů cestička, jsme už zkušení, tak jdem. Dole nádherná plážička asi 50m široká, uprostřed balvan jako hora a všude kolem průzračně čistá voda. Tady jeden mladík s motopřilbou a po deseti minutách odchází. Jsme samy uprostřed tropického ráje. Nad hlavami neodbytní supi a kolem stromy s lijánama a barevným kvítím. Asi orchideje. fotím to všechno, i kytky, a dělám několik špičkových propagačních fotek do alba. Potom se hodiny rochníme ve vodě a dohadujeme se, jestli ve vaně je teplejší. Vítězí kompromis. Jana si napouští stejně teplou a já mám doma vanu ještě teplejší.Tak tahle idylka trvala přesně do 16,02 hod. Pak jsme během chvilky přišli o foťák a 200Rs.To bylo těch 100 dolarů, co jsme den předtím vyměnili. Mohlo to dopadnout ještě hůř, protože nepřišli na schované dolary za opaskem. To by jsme byli úplně na dně. Nechali nám 5Rs na autobus.

Tak a teď co s tím. Ještě než nás okradli jsem věděl, že do Brazilie už nikdy. Je to velmi nepříjemné stále se otáčet, čekat napadení, nebo okradení a je to dost náročný na hlavu. Teď abych přehodnotil i naše chození městem, večerní procházky a nedej bože na veřejnosti se objevit s báglama. Kolem nás opravdu turisty nevidíme a když se dívám do obličejů domorodců, připadají mě dost podobní, nejsme totiž připraveni vnímat rozdíly u nich, ale u blondýnky v Praze, jich vnímáme spousty. Teď přece nemůžeme chodit jenom tam co bude policie, nebo rodiny s dětmi. Jsme zavřený v kleci s teplou vodou. Tady na malém městě jsme se nechali ukolébat pocitem většího bezpečí. Průvodce hovoří jasně - na pláž jenom plavky a peníze na autobus. Opusťte pomyšlení na fotky z pláže a fotky z ulice může dělat jenom šílenec jako já. Teď už ne. Na policii sepsali protokol, ale kopii mě nemůžou dát. Po dvou hodinách  mám číslo protokolu a toť vše. Tak uvidíme zítra. Čau na Mácháči.

Na policii jsme byli ještě třikrát po jeden a půl hodině. Policista se mi snažil pomoci a dokonce používal slovíčka angličtiny. Zato úřednice v patře byla jako kráva. Jak je možné, že jsou na celém světě stejné. Kopii zápisu mi dát nemůže, až za 10 dní. Ofotit to také nejde. Kráva. S pomocí policisty a jeho zdvižených palců, po čtvrté návštěvě pevnost padla. Úleva. První SMS reakce Zbyňka na náš deník dává důraz na "první" okradení. Pochopil jsem. Dávám do hry ještě mobilní telefon a jeho provizorní foťák. Jsme na dovolené a ne v koncentračním táboře.Pátek 6.března vstáváme v šest a jedeme busem do Paraty za 7Rs, asi 1,5hod. V krásných uličkách spousty turistů a obchůdků. Atmosféra zašlých časů. Jdeme ve stínu a hledáme pláž. Na osvěžení jedna Caipirinha plná limetek a pár exotických květů visících přes plot. Pláž ve městě sice vypadá dobře, ale voda ukrutně špinavá. Jdeme na další do kopce a v horku. Nejprve na nejvzdálenější, ta by mohla být čistá. Děs a běs. Tak jdeme na pevnost, kde je podle průvodce voda nejčistší. Po obrovitém kameni dolů k moři. Taky hrůza. Takže přes poledne odpočíváme na pláži a do vody nejdem. Potom se vydáváme do uliček a koukáme na indiána, který nese svoje výrobky na trh. dáváme všechny prachy dohromady a já kupuju indiánský luk s toulcem a šípy za 50Rs. Chybí nám 3Rs a zdvižený palec ukazuje OK.  Informativně se ptám na ubytování ve velmi útulném hotýlku. 30Rs za osobu se snídaní. Kdybychom přijeli příště, určitě bych byl zde.rua Antonio de Oliveira Vidal 120. Pláží je kolem spousta a jezdí lodě nebo autobusy. Tady není strach ze zlodějů, protože místní jsou jen prodejci a domkaři. A zrovna sem jsme si vzali málo peněz kvůli okradení. V kapse nám zbylo jenom na autobus na zpáteční cestu. Doma jsme zase až za tmy. Před spaním každý ještě sčítá prachy a počítáme kolik potřebujeme na výlet na vodopády. Pokud utratíme za jídlo denně jenom 100Kč, mělo by to vyjít na chlup. Utrácení za luky a další pitomosti (ha,ha) nepřichází v úvahu. Na cestu směr Sao Paulo asi v pondělí, ať se děje cokoli. Sobota 7-3. Od rána je zataženo. Předevčírem v noci pršelo, ale teplota neklesla. Jdem vyměnit peníze a na internet. Ženský dostávají na ulici růžičku. Hned se otáčím, jestli nás někdo neokrádá. Takhle to provedli na Kanárech. Dobrý. Asi vědí že je zítra MDŹ. Do samošek chodíme jenom s černýma. Indiánka s děckem prodává malé foukačky, ale odolávám. Anežka kupuje náramek. Orchidejím na ulici neodolávám a fotím. Pátou, šestou a sedmou. Křížení ulic ujde. Křížení elektriky je složitější. Zdalipak je nutná maturita? Za drobounkého deště jdeme dom. Protože máme čas a nekoupeme se, našli jsme bufet za 0,99Rs za 10dkg. Celý den je zataženo a dokonce klesla teplota na 27 stup.V autě, nebo doma v čechách jsme nechali kreditku, takže žádná fin. injekce nemůže být. Podle posledních propočtů k vodopádů pojedem. Z Parati je o 17Rs levnější jízdenka. Místňákem do Paraty a tam nasednout do Sao Paula. V pondělí večer. Tak dobrou. 8. bžezna, neděle. Už třetí den nás budí hrozný křik a sugestivní přednášení z protějšího chrámu páně. Nedalo mi a jdeme dovnitř. Uprostřed podia kazatel a kolem sálu pomocníci. Jakmile jsem vytáhl mobil, už jsou u mě a že je zákaz fotit. Odcházíme a za námi dva pomahači, a proč prý jdeme před koncem. Docela nepříjemný pocit ohrožení, ale ulice je plná lidí, tak si nemohou nic dovolit. Dopoledne u vody a odpoledne jdeme na lavičku do přístavu. Teprve teď si všímám nápisu Wifi Free zone. Telefon fakt chytá internet a zadarmo. To bych tady nečekal. Pondělí 9. března, dopoledne je zataženo, teplota příjemných 25, ale dusno. Já to hrozně vítám. Z tepla  mi poprvé v životě naskákali pupínky, tak se jich snad zbavím. Pojedeme už v poledne. Ještě jsme udělali jeden snímek s kloboukem nalezeným v Riu při karnevalu. Už ho sebou dál vláčet nebudem. V Parati jsme ve 13,20, ale na dnešní den jsou autobusy do Sao Paula plné. Ha,Ha, Michalcovština. Hledáme podle průvodce levný hotel, ale všechny ceny jsou dvojnásobné. Vracíme se do dříve vyhlédnutého hezkého hostelu. Mladík si mě pamatoval. Protože jsme jen na jednu noc, dává nám jenom jeden pokoj pro čtyři. Za 30 pro jednoho se snídaní. Ta je perfekt i s  ovocem a sedíme u snídaně do devíti. Všichni se chtějí fotit v houpací síti a křesle. Jsme u řeky a je to tu moc pěkné. Skoro celou noc pršelo, ale ráno už to praží. Já s Janou ještě jednou do městečka a teď vidíme jak je rozlehlé. Už, už jsem začal pofňukávat a hledat naši pousadu. Autobusy odjíždějí v 13,40,   16,20 a ve 21,30. Protože začalo být zataženo, všichni asi jedou na vodopády. V Sao Paulu buď přesedneme na vodopády, nebo do Curitiby. Tady na nejkrásnější vláček a odtud na vodopády. Ve 13,40 jedeme 7 hodin, nejdřív po Zeleném pobřeží a kolem surfařských rájů, celkem opuštěných asi 100km od Paraty, čisté a modré moře, vlny asi 120cm, ale stálé a tak akorát. Po dalších 100km autobus šplhá do serpentýn a kopce až na samý vrchol a potom se před námi objevilo město v zálivu a s kopcem větším než Corcovádo v Riu. Jenom socha chyběla. Protože město bylo mnohem menší, celkový dojem úchvatnější. Před Sao Paulem se dálnice rozšiřují a k večeru obrovská průtrž mračen, na silnici během chvilky 30cm vody a auta skoro nemohou jezdit. V Paolu jízdenka do Curitiby za 55 a do Fozu na vodopády za 143Rs, z Ria tehdy za200 a myslel jsem že ušetříme když pojedeme krátké vzdálenosti na víckrát. Není tomu tak. Děláme rychlé rozhodnutí a za 5minut sedíme v autobuse do Foz de Yguacu. Jezdí jednou denně ve 20,00hod. To jsme zase jednou měli kliku. Jedeme celou noc, dva řidiči se střídají, klima a trochu zima a kolem se střídá krajina, nejdřív nížina jako v Polabí, ale mnohem větší, potom Švýcarsko a krávy s pastvinama, potom náhorní plošiny a přehrady, ale kde by tady měly být vodopády mi není jasné. Ve Fozu vystupujeme skoro v poledne. Hned kupujeme zpáteční do Ria za 197 Rs. Na informacích chci na chlápkovi poradit opravdu levný hotel. Dává nám tři prospekty. Hned vedle nádraží zkoušíme hledat a je za 23Rs. V hrozným stavu a bez ničeho. Janice by zůstala, Já rozhoduju. Jedem do města smlouvat. podle prospektu jedeme busem do centra a hned vedle autobus terminálu jdem do vyhlédnutého hotelu. Bohužel cena 40 za jednoho. To nemůžem. Zkouším smlouvat. Nejde to. Říkám, jsme čtyři. Paní hned nabízí pokoj pro čtyři a ať se jdeme podívat. Chceme mít pokoj zvlášť, ale podívat se jdem. Nádherný dvouposchoďový apartmánek s točitým schodištěm. Za jednoho 30 se snídaní a je rozhodnuto. Dole bazének a na pokoji klima. Jenom lednice schází, Ale je kuchyňka.  Po osprchování jdeme na první výpravu. Bereme pasy a busem za 2 Realy jedeme do Argentinského městečka asi 3km od hranic. Tady fotím jenom indiánskou rodinku a jinak výrobky o dost dražší než v Br.Večer  Bufet za 9, sněz co můžeš a dobrý výběr. Najedl jsem se na dva dny zpátky (autobus) a na dva dny dopředu. Večer plávání v bazénku. Čtvrtek- platíme hotel napřed, abychom věděli kolik nám zbyde a nikdo nás nemohl okrást. Janice -našla- schované dolary, tak jsme z nejhoršího venku. Takhle nám do bot ještě neteklo. Jedeme na Brazilskou stranu vodopádů. Iguazu je indiánský název pro Velkou vodu. Kdysi sem chodili indiáni pohřbívat. Busem za 2 do rezervace. 21 reálů vstup a jedeme jejich dvouposchoďovým busem až k vodopádům. Po vystoupení z busu jdeme udržovanou cestou plnou motýlů (ochočených) a už je slyšet hukot vody. Jdeme až na molo k Ďábelské vyhlídce a kolem postranních vodopádů na konec okruhu. Na mě udělaly vodopády mohutný dojem a jsou v tropické krajině plné života a jsou velice rozsáhlé. Jsou určitě krásnější než Niagara. To mohu dosvědčit. Bus zastavuje asi na pěti zastávkách a chceme ještě podniknout pěší tůru pralesem k řekám. Z jedné strany Rio Paraná a za ní Paraquay, z druhé Rio Iguazú a za ním Argentina. Jenomže vycházka asi 5km musí být s průvodcem a stojí 130 Rs. Tady je odkaz na virtuální prohlídku vodopádů.  Jedeme busem až ke vchodu do parku a do  parques de Aves, hnízdiště ptáků v pralese. Vstup je 22realu a vyplatí se. Skoro každý si může změřit zobák s tukanem. A nebo čekat kdo koho klovne. Sedmimetrová anakonda byla třešničkou pro kolibříky a všichni  papoušci kolem pokřikovali a hrozivě létali nad hlavou. Myslím, že až 3m mají rozpětí křídel. Na pokyn ošetřovatelky papoušků jsem musel sundat čepici, aby ji papagájové neukradli. Závěrečnou fotku jsme si nenechali ujít. Pátek ráno jdeme měnit poslední prachy a jak máme něco v kapse, utrácíme. Téměř na každém kroku v Brazílii je diamant (vedle mne), nebo nějaký polodrahokam. A těch je tu hodně. Kupujeme Dýku, masky atd a to všechno vykládané kameny. Utrácíme skoro všechno a ve vedlejším obchodě mají skoro totéž za ještě nižší ceny.Úlovky odnášíme na pokoj a jedeme nejdřív do největší hydroelektrárny Itaipu. Busem za 2,25 příjíždíme k hlavní bráně a to je všechno. Vstupné do busu na projížďku po přehradě stojí 13Rs, k turbíně musí být dlouhé kalhoty, i pro ženy a vstup je 30Rs, to neakceptujeme.A teď do Paraquaye. Public bus za 3Rs. Za hranicema za mostem je široká třída asi 800m dlouhá a na ní  dolu i nahoru v trojřadu stánky. Bomba je Mercado America. Trojposchodový barák narvaný značkovým zbožím z Evropy od foťáků po kabelky, boty atd, které ještě nejsou v nabídce, ale jsou na internetu pro Evropu. pokud hodláte cokoli koupit, tak tady. Měnit dolary se vyplatí jenom tady. My kupujeme jen zn. Luis Voiton. Domů přes most  nás neokradli. Večer prohlížím zakoupené video z vodopádů a jsou na něm jenom fotky z nějakého ukradeného foťáku, bomba. O tom jsem zatím jenom četl a teď se to stalo mě. V normálním pevném stánku u vodopádů na Brazilské straně. Slušně vypadající číňan. Ha, Ha. Sobota- ráno na Cataracas- vodopády z Argentinské strany.Bus 3Rs, Další bus 4,5Rs a vstup 47Rs, to je pro dva 1200Kč a s tím jsme moc nepočítali. Tady jsou vycházky a trajekt lodí a vláčkem v ceně. Kolem samá zvěř (i lidi) a cestičky jsou udržované a čisté. Spousty motýlů a další havěti. Jdeme kolem bočních vodopádů a jsme mezi nimi. Brazílii máme po své levé ruce a vidíme břeh po kterém jsme předevčírem  jeli. Vpravo jsou vodopády ke kterým jdem. Přejíždíme na druhý břeh na ostrov mezi vodopády. Poslední jsou Adam a Eva a tam brazilka maluje na kachličky barevné vodopády a papoušky. A už jdeme přes mola na poslední vláček a na vyhlídku Diabolo. Dohromady asi 5km courání a už se blížíme k epicentru. Tady je to bomba. Všude hukot a voda, voda. a taky mlha. Tady vám dávám kus videa, tak se snažte to přehrát. Je 17,30 a vláčkem domů. parta indiánských dětí hraje u východu. V neděli je všude zavřeno, jedeme do Paraguaye koupit tašku, aby se nám to všechno vešlo. Kupujeme dražší tašku (baskeťáckou), nechceme kupovat úplně zbytečně.Takovou značku na autě bych tady nečekal. V Brazilii úplně mrtvo, ani samoška není otevřená. V pondělí koupání v bazénku a v poledne nasedáme na autobus. Asi po 10ti km nás zastavuje policejní kontrola, která zde má trvalé stanoviště a že prý celní kontrola. Za námi seděla dost nadupaná černoška, pětky s přetékajícím bříškem a ta se začala hned modlit. Vytipovali si černé pasažéry, dva indiány a jí prohlíželi v autobuse a nakonec ji přidali ke kontrolovaným. Ti ven z autobusu a všechna zavazadla před autobus. Zatím kontrolovali autobusy před námi a černoška využila chvilky nepozornosti celníků, vzala cosi z tašky na které seděla a utíkala nepozorovaně do autobusu. My na předních sedadlech vidíme zřetelně bílý 750g balíček známý z amerických detektivek a už se s ním plíží uličkou dozadu za sedadla. Potom jakoby  nic, zase obchází  policisty a udivuje se nad jejich pečlivostí při hledání. policisté zapečeťují zavazadla a sepisují s jejich majiteli protokol. Mladíkovi, který seděl vzadu v autobuse se zřetelně klepou prsty a téměř nemůže podepsat papír. Potom další celník jde znovu prohledávat autobus. Balíčků v celofánu nachází mnohem víc. Všechno strká do pytle a když prochází kolem nás, je zřetelně rozrušen. Kontrola probíhá dál nerušeně. Konečně je všechno sepsáno. Zavazadla asi dostanou poštou či co. No a můžeme jet.To všechno trvalo dvě a půl hodiny na slunci a v dusnu. Po 500m černoška zastavuje autobus a vystupuje. po 2km vystupuje i roztřesený mladík. Tak takhle se pašujou drogy z Argentiny a Paraguaye. Během 24 hodinové cesty nás stavěli už jenom jednou. Když viděli prázdný zavazadlový prostor, nechali nás jet. Autobusy jsou čisté, klimatizované a v zadu v ledničce je balená voda k dispozici. V Riu jsme jen s hodinovým zpožděním a v autobuse jsme sami. poprchává a je škaredě. Máme čtyři hodiny volna a tak nasedám do busu a jedeme na Copacobánu. Jedeme v odpolední špičce a město je přeplněné lidmi, autobusy a taxíky. Cesta tam trvá hodinu a půl a nasávám atmosféru města. Pár černochů postavilo na pláži hrad z písku a chtějí malý obnos peněz za fotku. Pár lidí se dokonce koupe a voda je kupodivu čistá. Letadlo do Madridu letí včas. Ve městě jsme kolem desáté a máme 5 hodin čas. Nasedáme do metra za 2Eura a po dvou přesedáních jsme ve stanici Sol, uprostřed starého města. Tohle už je Evropa, čisto, čistí lidé a ani stopy po opravdové bídě okolního světa. Otáčím se za sebou a podvědomý strach z napadení mi nedá spát. Jenom klid. Tady je relativní bezpečí. Je příjemných dvacet stupňů a ani památky po dusnu. Pár fotek a jedeme zpátky. A to je všechno.

PS. Tady je presentace vodopádů  v powerpointu od někoho jiného.

.